Vyznavači ohně – díl 2 – Mědník

Vznik osady „Mědník“ byl úzce spojen s důlní činností, která na zdejším stejnojmenném pahorku probíhala pravděpodobně již od 10. století. První doložené zprávy o těžbě pochází až z roku 1449. V této době se zde dobývaly hlavně stříbronosné měděné rudy. Od roku 1520 byl již Měděnec městečkem s privilegiem svobodného výkupu stříbra.

Roku 1543 prodal Hanuš z Fictumu – tehdejší majitel Měděnce – většinu své části Šumburského panství a ponechal si pouze Měděnec s okolními vesnicemi. Ten se tak stal centrem tohoto malého panství. V polovině 16. století zde byla zahájena také těžba chalkopyritu a pyritu pro vitriolovou huť v Horní Halži, bohaté výnosy zdejších dolů začaly lákat nové obyvatele. Z Měděnce se stala velice prosperující obec. Dalším majitelem obce byla od roku 1568 vdova Uršula z Fictumu. V roce 1581 zde byl postaven dřevěný kostel. V této době však prosperita Měděnce začala opět klesat, pravděpodobně z důvodu poklesu cen stříbra či zmenšení vydatnosti rud. Aby byl zachován jeho význam, byl Měděnec Kašparem z Fictumu roku 1588 povýšen na horní město.

Třicetiletá válka se na Měděnci velice podepsala. Nejen že zastavila jeho rozvoj, lidé během ní také nepředstavitelně strádali, sužoval je hlad a bída. V roce 1640 byl Měděnec vypálen a dostal se až na úroveň pouhé vsi. Mnoho lidí se odsud vystěhovalo do Saska, za lepšími možnostmi obživy a náboženskou ochranou. Následky třicetileté války byly pro Měděnec opravdu zničující. Již nebyl prosperujícím, rozvíjejícím se městem, nabývajícím stále většího významu. Řada usedlostí zde byla pustých, o horním městu nemohla být řeč – většina obyvatel se zde živila pouze zemědělstvím, případně řemeslnou výrobou. Nejzávažnější problém však představoval velký odsun obyvatelstva, pokračující i po válce. Aby jej nějak zastavil, připojil další majitel panství František Arnošt Šlik roku 1656 k potvrzeným privilegiím další body, podstatně omezující práva. Bylo jimi zakázáno čepovat vlastní pivo, odebírat sůl odjinud než od vrchnosti apod… Nejvýznamnějším bylo omezení týkající se zákazu převedení majetku z města bez výslovného povolení vrchnosti, nikdo se také nesměl vystěhovat.

Po polovině 17. století bylo panství hrabětem Šlikem prodáno vévodovi ze Sachsen-Lauenburgu, který ho spojil s panstvím Schlackenwerth (Ostrov n. O.). Jeho syn František Julius nechal v roce 1674 na Mědníku, postavit kapli neposkvrněného početí Panny Marie. Stavba má tvar rotundy a uvnitř je podle pověsti zakleta měděná panna hlídající ukryté poklady. Vysvobození je možné pouze jednou za sto let a komu se tento čin podaří, stane se prý vládcem Krušných hor. Zdejší doly začaly opět poskytovat bohaté výnosy. Vévoda Měděnci přinesl mnoho dobrého. V roce 1674 mu potvrdil stará privilegia a navíc i plné využívání pivovaru a prodávání piva i do okolních vesnic. Když pak v roce 1689 zemřel, panství připadlo princezně Františce Sibyle Augustě, provdané za markraběte z Badenu. Dalšími majiteli byli v r. 1734 syn Ludvík Jiří, r. 1764 August Jiří a po něm Alžběta z Badenu. Nikdo z nic však Měděnci již nikdy stará privilegia nepotvrdil. Kolem poloviny 18. století došlo k dalšímu úpadku zdejšího hornictví a ekonomická situace Měděnce začala opět zlepšovat koncem 19. století. Na východním svahu Mědníka stával od 19. století hotel s hostincem Kupferhübel. Ten několikrát vyhořel a po posledním požáru 5. srpna 1939 už nebyl obnoven.

Za 1. republiky zde již byla továrna na pletené zboží a 24 výroben prýmků, ozdobných předmětů a pletených nebo perlových tašek. Pak ale přišla velká hospodářská krize třicátých let, která pro řadu z nich znamenala krach. Kaple na Mědníku málem nepřežila první roky po 2. světové válce. Pak však byly přece jen prováděny aspoň nejnutnější opravy. Celkové rekonstrukce včetně interiéru se kaple dočkala v roce 1994. Vrátila se do ní i soška Madony, kterou před zničením zachránil jáchymovský děkan. Originál 170 cm vysoké plastiky je uschován a při slavnostech bývá v kapli její věrná kopie. V roce 1967 byla v Měděnci Železorudnými doly a hrudkovnami Ejpovice obnovena těžba a úprava magnetitu. Později to byly Rudné doly Příbram, závod Václava Řezáče. Tento důl byl v provozu až do roku 1992, kdy byl pro vyčerpání ložiska uzavřen, těžba jako taková zde však neskončila. V roce 1994 zahájil svou činnost soukromý hlubinný důl GARMICA, zabývající se těžbou a zpracováním muskovitických svorů. O dva roky později však byl provoz také ukončen – pro odbytové problémy. Dne 31. 7. 1998 došlo k ukončení všech prací a přerušení odčerpávání důlních vod z podzemí, následkem čeho došlo k postupnému zatopení dolu. V současnosti probíhají jednání s různými partnery o obnovení provozu. O nepříznivém dopadu poválečného odsunu pro obec Měděnec svědčí i počet obyvatel, zatímco před druhou světovou válkou zde žilo kolem 1100 obyvatel, tak v roce 2001 to bylo pouhých 131 obyvatel.

Dominanta Měděnce Mědník (910 m) nabízí výborný rozhled a hornická minulost a poutavé pověsti bezesporu k návštěvě vrchu někdy též nazývaného Měděnec či Měděná hůrka, vybízejí. Samotný vrch je doslova prošpikován štolami po těžbě železné rudy. Dříve se poblíž nacházelo rovněž Muzeum těžby cínu, vybudované v bývalém cínovém dole, kde bylo možné nejen sfárat, ale prohlédnout si i výstavu a brusírnu minerálií.
I přes všechny problémy je však Měděnec pohlednou obcí, stojí zde řada nových domků, původně postavených pro zaměstnance statku, obec má i své vlastní muzeum. Pro svou polohu je navíc předurčena k tomu, aby se stala střediskem zimních sportů. Jsou zde dobré lyžařské terény – jak pro sjezdové lyžování, tak i pro lyžaře na běžkách. K Měděnci dnes patří také Kamenné, Kotlina, Mýtinka, Horní Halže a území bývalé Dolní Halže. Do roku 1986 k němu patřil také Vykmanov, ten je dnes ale součástí Perštejna.

Ještě malá zmínka k jiné mu českému filmu. Ústav, který vyhořel a stal se inspirací pro film Filipa Renče „Requiem pro panenku“ byl ve skutečnosti právě v obci Měděnec.

Použité zdroje: Tisícovky Čech – Moravy – Slezska