Šest let s majorem Zemanem

Šest let s majorem Zemanem
z dobového tisku

(Svobodné slovo, 3. května 1979, strana 5)

Hovoříme s národním umělcem Jiřím Sequensem

Bezmála třicet let už věnoval Jiří Sequens československému filmu a televizi. Natočil mnoho filmů, z nichž největší ohlas měl doma i na celém světě Atentát (1964). Televizním divákům netřeba jistě dlouze připomínat seriál příběhů z kriminální praxe rady Vacátka – Hříšní lidé města pražského, který J. Sequens natočil podle námětu J. Marka. A v posledních šesti letech je Sequensovo jméno spojováno především s rozsáhlým – obsahem i rozsahem – projektem do jehož realizace se režisér odvážně pustil s Třiceti případy majora Zemana. Dvě desítky případů kriminalisty a jeho kolegů diváci už viděli, poslední ze třicítky se právě dokončuje, takže k vidění bude v druhé polovině roku. S nově jmenovaným národním umělcem Jiřím Sequensem jsme tedy pochopitelně rozhovor začali nejprve u Zemana.

„Poslední desítka příběhů seriálu je, jak doufáme, žánrově pestrá, každý díl je uzavřený, odehrává se v odlišném prostředí a celek je propojen jen několika hlavními hrdiny – kriminalisty. V posledním díle, který má být jistou rekapitulací, zamyšlením nad třicetiletou Zemanovou činností se ovšem někteří Zemanovi protivníci opět objevují. Zachováváme i této sérii atmosféru krimi-příběhů s jistou dávkou napětí a nebezpečí. Dva díly jsme natáčeli na Kubě, dvacátý sedmý a dvacátý osmý, což nesporně k pestrosti žánrů přispělo.“

Šest let práce na seriálu jistě režisérovi přináší víc než jen pracovní vypětí. Jak se na konci tohoto zemanovského maratonu cítíte?

„Ke konci je člověk o mnoho zkušenější. Teprve teď si uvědomuji, co to nahromadění tematických i profesionálních úkolů v třiceti dílech znamenalo. Došel jsem k poznání, že existuje ještě tolik tvůrčích tajemství, jichž se člověk jedině díky tak intenzivnímu ponoru může dotknout – ne snad je odhalit. Pořád ještě pro mne existují nové třinácté komnaty – i dnes, když už mám za sebou skoro třicet let u filmu.“

Od filmu jste postupně obrátil svou pozornost více k televizi…

„Zatím cítím, že jsem se alespoň poněkud přiblížil televiznímu seriálu jakožto tvůrčímu úkolu, s nímž dnešní režisér musí počítat. V celém světě je velmi mnoho režisérů se specificky filmovou tradicí, kteří se v posledních letech orientují na televize. Ale i když je to vývoj logický, člověk musí mít neustále na paměti, aby se v kvantitě, kterou seriál nutně předpokládá, neztratila kvalita. Ten bezedný požadavek televize po tomto literárně-dramaticky-realizačním fenomenu by totiž mohlo přinášet určitou rezignaci na požadavek kvality. A to je nejzákladnější boj, který musí tvůrce, pustí-li se do seriálu, bojovat. Ono riziko, které podstupujeme, však do jisté míry nahradí fakt, že jakýkoli film je určitým tvůrčím činem v rámci prototypu, kdežto televizní seriál má určen pouze svůj koridor, v němž se má pohybovat. A diváci, i když nejsou s některým dílem spokojeni, přece seriál neopustí sledují ho dál se zájmem, i když kritickým. Takže se nabízí jakási veřejná diskuse na dané téma. Názor diváka na chyby, jichž se tvůrci dopouštějí je u seriálu hmatatelnější než v kterémkoli filmovém díle a právě proto je odpovědnost tvůrce maximální.“

Vaše tvorba je celá prostoupena dramatičností, napětím. Chystáte se v tomto duchu pokračovat i po Zemanovi?

„Vždycky jsem se pokoušel, aby moje filmy přitáhly diváka silnými emotivními zážitky. Jsem zastáncem názoru, že autor by měl dbát na to, aby divák jeho myšlenku přijímal prostřednictvím akční a dramatické formy. Jistě v tom hraje roli i atmosféra při vzniku díla, přenáší se ovzduší z celého tvůrčího kolektivu, vztah herce a režiséra atd. Když myslím na svou eventuální další práci, vím, že se pokusím využít všech svých dosavadních zkušeností, abych diváky nenudil. Po celá tisíciletí, co tvůrčí práce existuje, je přece nejcennější, když divák či posluchač pocítí neobvyklé vzrušení, když si uvědomí, že prožívá něco neobyčejného…“

Marta Švagrová