Rozhovor se členem komparsu při natáčení dílu Mimikry

Na majora Zemana se nedívá, aby si nekazil dojmy z natáčení

Rozhovor s Jiřím Semianem
Josef Musil
23. března 2018

dav

Účinkoval před 40 lety v komparzu při natáčení dílu Mimikry ze seriálu Třicet případů majora Zemana. Kýval se do rytmu songu Bič boží.

Bič boží je vyžene! Refrén téhle kultovní písně, která v seriálu Třicet případů majora Zemana měla mládeži zhnusit alternativní kulturu, zazněl v díle Mimikry. Ve scéně z koncertu se v přední řadě diváků třikrát objeví Jiří Semian. Dnes je mu třiašedesát a užívá si penze v Radimovicích u Želče na Táborsku. Tehdy mu bylo o čtyřicet let méně, studoval elektrotechniku v Praze a přivydělával si účinkováním v komparzech.

Co se vám jako první vybaví, když se řekne komparz při koncertu skupiny Mimikry?

Že se to přihodilo před čtyřiceti lety, a proto musím být kritický ke vzpomínkám. Vidím před očima docela dobře prostor, kde se koncert natáčel. Jednalo se o kinosál ve staré budově. Kapela předváděla produkci na pódiu, na které se vstupovalo bočními schody. Horší je odpověď na otázku, ve které obci to vlastně bylo. Jistý jsem si v tom, že se natáčelo v okrajové části Prahy. Domníval jsem se, že ve Slivenci.

Bylo to jinde?

Prošel jsem si odkazy na internetu a objevil, že se filmování konalo v Jinočanech. Když jsem zjišťoval údaje o jinočanské restauraci, musel jsem připustit, že účastníci s lepší pamětí mají pravdu.

Viděl jste do doby natáčení některý z předchozích dílů?

Majora Zemana nebylo možné neznat. Seriál dávali v hlavním vysílacím čase hned od doby, kdy natočili sérii prvních deseti dílů. Díl Mimikry, kde jsem se třikrát mihnul v komparzu v jediné scéně, se natáčel až jako dvacátý devátý v celkovém pořadí.

Líbil se vám seriál?

Musíte se vžít do doby normalizace sedmdesátých let. Komunistická ideologie byla úplně ve všem. Každý se při sledování televize naučil podvědomě odfiltrovat ideologický balast a vnímal jen podstatu děje a herecké výkony, pokud stály za to.

A stály za to odvysílané díly?

Některé se tvářily jako docela slušná kriminálka. Ty byly divácky zajímavé. V jiných převažovala ideologie a na ně jsem se už tehdy díval jako na šaškárnu. V roce 1978 mě ale major Zeman v televizi nezajímal. Studoval jsem ve čtvrtém ročníku ČVUT v Praze a volný čas jsme trávili s kamarády v pražských hospůdkách nebo klubech.

Kolik stálo pivo?

Korunu a sedmdesát haléřů. Krabička nejlevnějších cigaret značky Start byla za čtyři koruny. Já kouřil fajnové tvrdé Sparty za osm korun, pokud se mi je podařilo sehnat.

Kdy jste se poprvé objevil na stříbrném plátně?

(Směje se.) Na střední škole. Filmaři nám sami nabídli, abychom šli dělat komparz. Už vůbec nevím, jak se to dílo jmenovalo. Pojednávalo o vzbouření sedláků proti vrchnosti. Nalepili mi kníry, podali vidle a na povel jsem měl vyběhnout s ostatními proti zemanskému sídlu a něco vykřikovat. Nejdřív ale muselo správně zasvítit sluníčko. Čekali jsme na to celý den a nedočkali se. Přesto nám každému odpoledne pokladní vyplatila sto korun. Druhý den už sluníčko svítilo správně, já popoběhl s vidlemi a znovu jsem dostal stovku. Proto jsem se pak na vysoké škole snažil dostat k brigádě u filmu.

Bylo to snadné?

Pro nás z elektrotechnické fakulty ano. Se spolužákem jsme se nabídli jako pomocníci osvětlovačům na Barrandově. Věděli, že se vyznáme v elektrice, a tak nás rádi přijali. Vzpomínám si, že jsem o prázdninách 1977 strávil celý měsíc u natáčení filmu Rusalka s Magdou Vášáryovou v hlavní roli. Zážitky to byly skvělé a z pohledu studenta i dobře placené.

Jak jste se dozvěděl o možnosti účinkování v komparzu v majoru Zemanovi?

Objevilo se to na lístečku na nástěnce v naší koleji. Měli jsme vypadat jako návštěvníci undergroundového koncertu. Bylo to někdy na jaře 1978, teplota nic moc, a tak jsem si oblékl vytahaný béžový svetr a na oči si dal lennonky. Filmaři nás dovezli autobusem do Jinočan, tam se nás ujaly maskérky. Když uviděly můj vousatý zjev, prohlásily, že mě maskovat nemusejí. Pak nás asistent režiséra posadil v kinosále, mě dokonce do přední řady. Na pódium vystoupila kapela Mimikry, z reproduktorů se ozvala nahrávka songu Bič boží a my se měli pohupovat do rytmu.

V záběrech vypadáte otráveně. Bič boží vás nebavil?

Bavil, i když jsme ho slyšeli kompletně několikrát. Příčina mé otrávenosti byla jiná. Přišel jsem na komparz bez jediné koruny a doufal, že se to rychle odbude, dostanu peníze a půjdu se najíst. Jenomže filmování se protáhlo do pozdního odpoledne, já tam seděl o hladu a pil vodu z kohoutku. Movitější kolegové se o pauzách chodili občerstvovat do hospody v přízemí. Až po natáčení mi pokladní vyplatila 150 korun, to byla výborná částka.

Proč se natáčení protahovalo? Nějaký problém s herci?

Ne, ti si počínali výborně. Obdivoval jsem hlavně Jaroslava Drbohlava v roli bubeníka. Znal jsem ho ze Tří oříšků pro Popelku jako sličného princova pobočníka, a tady byl k nepoznání jako ukázkový chuligán. Natáčení se zastavovalo jen z technických důvodů.

Píseň Bič boží má dodnes své obdivovatele, kteří se přou o to, co se v písni zpívá. Některým pasážím není rozumět a původní zápis textu prý neexistuje.

Z nahrávky zněly zřetelně. Herci na pódiu sice nebyli do publika slyšet, ale otevírali ústa přesně do playbacku. Ta píseň má pět slok a oni je zpívali zpaměti, takže určitě předtím museli zápis textu mít, aby se ho naučili. Třeba se zatím jen nenašel.

Spory se vedou už o úvodní verš. Skupina J.A.R. ho v coververzi zpívá jako „Sajme z mrtvých drogy“, ale fanoušci původní písně tvrdí, že je to špatně.

Já si myslím, že v textu tehdy znělo „Stavme mrtvým hrob.“ Když teď poslouchám filmovou nahrávku, spíš se přikláním k podobě „Stavme z mrtvých hrob.“

Díl Mimikry zaujal už při premiérovém uvedení v televizi. Všimli si vaši přátelé, že jste na obrazovce?

Vůbec ne. Když jsem jim pak prozradil, že jsem ve třech záběrech vidět, řekli, že si příště dají pozor. Jenomže uběhlo několik let, než televize seriál opakovala, a oni už na to zapomněli. Navíc jsem po letech vypadal jinak než v době natáčení.

Jak dneska hodnotíte seriál Třicet případů majora Zemana?

Spíš jako režimní frašku. V televizi teď běží v jednom kuse a já nemám potřebu se na něj už dívat. Vlastně se na filmový výsledek nedívám i proto, abych si nezkazil střípky vzpomínek z natáčení. Jsou pro mě z dnešního pohledu příjemné, jelikož jsem byl mladý.

dav