Regina Rázlová: Zatykač na královnu

Tohle je příběh Reginy Rázlové (63), bývalé členky činohry Národního divadla, dcery předsedy vlády ČSR v době sovětské okupace Stanislava Rázla. Po porevolučním vyhazovu z divadla se dala na byznys. Pět set miliónů korun zmizelo a stovky lidí se ocitly na mizině. Tak se stalo, že v osmdesátém osmém jsem ji viděla stát na jevišti divadla jako královnu ve hře Atlantida a pak zase až o deset let později v televizi. To už nebyla královna, ale zločinec, kterého vedou v poutech. Její manžel Jindřich Santar (87) o tom teď napsal knihu.

Nikdy se nepřiznala, nikdy ji neodsoudili, ale ani neřekli, že je nevinná. Možná se také nikdy nedozvíme, jak to v případě Skloexportu celé bylo, kausa není ani po letech uzavřena. Život Reginy Rázlové ale nenávratně změnila a teď o tom její muž Jindřich Santar (bývalý zeť Vladislava Vančury, pozn, red.) napsal knihu.

Přijíždíme k Vančurově vile na Zbraslavi, kde spolu on a ona žijí. V kopci před domem potkávám ženu s anglickým buldokem. Nenápadnou, trochu vyděšenou, v rukou nese chlebíčky a mluví potichu. Rozpačitě spolu stoupáme po zahradních schodech s tím, že nás z nakladatelství předem varovali, že to nemusí dopadnout. „Regina Rázlová bohužel s nikým nemluví, nikoho nechce vidět.“ Nepřijala deset let žádného novináře a už nikdy s žádným mluvit nechce. Ve skutečnosti se neskrývá, jen nevychází ven a dovnitř cizího nepouští. Jsme první, kdo se pokouší prolomit neprostupnou bariéru k psychicky nemocné bývalé herečce, která si před víc než deseti lety sama dobrovolně zaranžovala osud štvance. Na začátku našeho rozhovoru, jakmile padla první otázka, odešla. Pak se vrátila, nabídla nám chlebíčky a nakonec vznikl tento rozhovor. S jejím manželem a jakoby mimochodem i s ní.

Vy jistě víte na den přesně, jak dlouho jste byla za mřížemi.
Ona: Bez několika dnů rok.

Bála jste se tam?
Ona: Ne, říkala jsem si, že teď už se mi může stát jedině to, že umřu.

První dny jste shrnula v jedné kapitole slovy „ještě věřím ve spravedlnost“. Kdy jste věřit přestala?
Ona: Neptejte se mne. Nejsem autor té knihy.
On: Myslím, že ve spravedlnost věří. I když to je naivní. Seděla tam rok. Každé dva měsíce můžete napsat žádost o propuštění z vazby. Ta odpověď státního zástupce byla vždycky, že to není možné. Neměla přístup do spisu, nevěděla nic. Každá ta zamítavá odpověď začínala: „Z uvedených odposlechů je zřejmé, že obviněná …“ Vy se ptáte, kdy pak přestanete věřit na spravedlnost?

Líčíte to tak, že seděla na čtyřech metrech čtverečních rok a netušila proč.
On: A teď si uvědomte, že vyšetřovatel s ní za ten rok mluvil jednou. Jednou! Jmenuje se to vyšetřovací vazba. Nikdo vás nevyšetřuje. Jen vás drží. Sedí rok, aby neutekla, a ona neví proč. Rok.

U Evropského soudu jste vysoudila odškodnění na České republice za průtahy. Vnímáte to jako satisfakci?
Ona: O tom nebudu mluvit. Strach zůstává.

Když ve vás zůstal strach ze systému, cítíte i nenávist k těm, kteří vás podle vašeho mínění do toho průšvihu dostali?
Ona: Myslím, že to všem takovým lidem nějak změní život. Věřím, že když takhle nějak ovlivníte osud jiných lidí, tak to ve vás zůstává. Takový čin není bez podpisu. Jednou přijdou děti nebo vnoučata a zeptají se.

Na začátku knihy za vámi přichází nějaký pán, který se vám přizná, že vás zradil a potopil. Přišel opravdu? Omluvil se?
Ona: Opakuji, že nejsem autor knihy.
On: Dlouho věřila tomu, že se někdo z těch lidí ráno vzbudí a řekne si: Proboha, co to vyvádím? Věřila, že někdo přece musí být slušný.

Jsem zajatec, který si první dny nepamatuje. Ani noci.
Jsem nic. Bez hodinek. Bez kalendáře. Nemocnice ve věznici.
Po několika dnech ( kolik jich bylo, nevím) mi povolili tajnou sprchu. V suterénu, v prádelně. Na chodidla mi povolili přivázat igelitové pytlíky.

V knize líčíte moment, kdy vás poslali od soudu do vazby. Říkáte, že to byl šok. I když jste to údajně považovala za možné, když vás začali hledat a znala jste ta obvinění.
Ona: Já nelíčím nic. Je pouze použitý můj deník. Ale když se ptáte… Nikdy na něco takového nejste připravená.
On: Kdyby ta knížka celou tu kauzu urychlila …

Přemýšlela jste o tom, po jaké době se asi dostaví ztráta důstojnosti?
Ona: To neumím říct. Lovíte lidskou důstojnost těžko, a čím jste tam déle, je to horší. Musíte to přijmout jako způsob života, jinak se zblázníte, zabijete, rozpadnete. Není jiná volba, jen to vzít, že tak to je.

Za mřížemi, za zády žárovku, stojíc na okenním parapetu, se Žižla prohýbala, otáčela, „tančila“. Striptýz!
Černá nádherná silueta v kostkovaném obdélníčku . Sen pro stovky mužskejch. A ty stovky mužskejch vyšílely tak, že se nechaly mlátit a mlátit ještě dlouho poté, co ji, jejich oživlý sen, už uvrhli v suterénu věznice do díry …
Po výbuchu papiňáku se sice podařilo nacpat do něho maso zpátky, ale uzavřít poklici bajonetovým uzávěrem ještě ne. Za trest nám zhasli už v osm.

Naznačujete, že jste dlouho věřila v to, že se vás někdo zastane. I po té zkušenosti, co vás za komunistickou minulost vyhodili z divadla?
Ona: Nechci o těchto věcech mluvit. Není čas to v tu chvíli analyzovat, musela jsem jít dál. Zhroucení se odsunuje na život potom.

Dneska už je život potom?
Ona: Ano. Asi. Možná.

Někde jsem četla, že jste po propuštění z divadla prodávala chlebíčky a uklízela.
Ona: … anebo jsem dělala estrádu anebo učila lidi proutkařit …

Jak to ti lidé, kteří vás znali jako herečku, brali?
Ona: Třeba ty chlebíčky jsem prodávala v podchodu metra. Buď ti lidé něco řekli, anebo ne.

A co bývalí kolegové? Chodili k vám na chlebíčky?
Ona: Ne. Ale ti kluci, co měli ten bufáč, byli fajn.

Žižla vyfasovala hrůzný trest. Díru. Na nekonečných pět dnů a nocí … Tančila tak dlouho, dokud ji dozorci nestrhli z okna dolů. V tu chvíli na sobě měla už jen spodní kalhotky. Erární. A pouze v nich ji také lapili a vlekli chodbami do suterénu. A v nich a v ničem dalším zůstala tam dole celou tu dobu zavřená.

Proč jste napsal tu knihu vy, a ne paní Rázlová?
On: To se nabízí, tahle otázka. Trvalo skoro deset roků, než postupně dovyprávěla deník a nové příběhy a nové myšlenky. Ona je už třicet let nemocná a to vězení a štvanice, které potom byly, umocnily natolik její nemoc, že není schopná se soustřeďovat a rozpomenout. Dostávala elektrické šoky, byla nesčetněkrát na psychiatrii. Má nabídky v televizi, divadle i dabingu, a i kdyby chtěla, nemůže. Natož psát knížku.

Mluvíme o konkrétní nemoci?
On: Myslím, že už se ví, že má roztroušenou sklerózu, ubývá jí mozkových buněk a má deprese. Třikrát se pokusila o sebevraždu.

Je to vnitřní dialog – vaše žena vám vyprávěla a vy jste psal?
On: Vyprávěla, a hlavně měla i deník, který si psala ve vězení. Tam ale nenapsala spousty věcí, protože se bála, že by jí ho zabavili. Deset let po večerech povídala. Ale hlavní impuls k té knížce daly její kresby, strašné, smutné, zrada a konec svobody, které ji příšerně zaskočily. Ty kresby mě sebraly. Už o tom všem mluvit nechtěla a i tento hovor o knize ji rozruší.

Četla jste celou tu knihu?
Ona: Po kouskách. Něco.

Jaký z ní máte pocit?
Ona: Celý život si píšu deníky, to je jediná moje mapa života. Ale v té knize je hodně obrázků. Z příběhů se člověk vypovídá, ale obrázky? Je těžké si je prohlížet.

Jaká je ta kniha podle vás?
Ona: Vracet se někam, kam se vracet nechci? Je tam to, co jsem chtěla zapomenout.

Pomiňme literaturu – co se podle vás v případě vaší ženy stalo?
On: Ta knížka je o zradě, ta je původem všeho toho zla. Otevírá Pandořinu skříňku, v knize je to, co se nám nelíbí, co se neví anebo o čem se nikdy nemluví. Všechno je venku a zbývá jen naděje.

Zaujalo mě, že jste se vzali rok po obvinění paní Rázlové.
On: Ano.

To jste se v té době dokázala zamilovat?
Ona: To můžete i v base.
On: Já jsem zamilovaný byl.

Takže do toho všeho jste dokázali vystrojit svatbu.
On: Vystrojit? Zařídit, to ano.

Vzal jste si ženu, která se ocitla před soudem …
On: Ano.

Pak jste byla vláčena novinami, proč do toho manželství? Je to zajímavé …
On: Zajímavé bylo, když k nám vaši kolegové z bulváru přelézali plot a fotili nás od sousedů a nocovali v autě …

Bylo pro vás v tu chvíli důležité, že jste se vdala?
Ona: Nebudu o tom mluvit.

Vy jste to za důležité považoval, předpokládám.
On: Já ji měl a mám rád, neměl jsem o tom žádné pochybnosti. Možná si umíte představit, že s někým žijete a on je osočován jako lotr a zloděj?

Neumím si to představit.
On: Víte, zajímavé na tom je, že kolikrát jsme byli tenkrát venku na procházce, tak se ani jednou nestalo, že by nás jakkoli nepřátelsky napadli. Vlastně jednou ano. Jednou si nějaká ženská na Václavském náměstí odplivla. Ale mockrát se stalo, že její bývalí kolegové přešli na druhý chodník.

Tak herci jsou i v tomhle ohledu speciální sorta lidí, myslím.
Ona: Možná. Znáte to, kdyby náhodou … Jindra si to strašně užil, muselo to pro něj být těžké. Kromě vězení jsem byla mnohokrát v blázinci, prakticky byl mnoho let sám.
On: Byla i v nemocnici s další nemocí, kterou si přinesla z basy, a trvalo relativně dlouho, než to lékaři uspořádali do nějakého medikamentózního vzorce a mohla začít jakž takž žít. A je to těžké dodnes. Nemoc neumožňuje nic souvislého, léky jsou silné a nejde to vyléčit. Je to tak, že když deprese nebo euforie přestoupí nějakou únosnou hranici, odvezu ji na psychiatrii a tam dostává elektrošoky. Leží tam a je to strašné. Víte, já jsem si ji samozřejmě nemusel brát, ale jednak jsem to moc chtěl a za druhé jsem to udělal naschvál. Viděl jsem, jak se od ní všichni odtahují.

Nenapadlo vás nikdy, že byste se býval mohl oženit jednodušeji?
On: To mě nenapadlo. Je moje třetí manželka, a tak už vím, že jednoduché manželství podle mě neexistuje. Mám ji rád. Je výborná herečka, je krásná a není blbá. Není to snadný život, ale jsem s ní rád. Někdy ji lituji. Představte si ženskou, která je zvyklá na slávu, na potlesk, na dvoření, a tohle všechno padlo. I o některé kamarády přišla, protože se báli.

Co vaše děti? Ustáli jste to jako pospolitá rodina?
Ona: Jsme tím samozřejmě zasaženi, kdo by nebyl? Každý člen rodiny, to znamená nejen děti, ale i jejich partneři a jejich příbuzní, každý se s tím musel vyrovnat po svém. Podle toho, jakou kdo má výbavu. Nejde jenom o naši rodinu. Museli se s tím vyrovnat i všichni ostatní, kteří byli obviněni. A jejich rodiny. Pro všechny to až k rozsudku Vrchního soudu „nevinen“ trvalo dlouhých, neuvěřitelných deset let. Obdivuji je.

Jste ráda, že ta kniha vyjde?
Ona: Jindřich chtěl udělat výstavu mých obrázků… ani to jsem nechtěla.
On: Myslíte si, že ta kniha něco způsobí, paní redaktorko?

Jistě si ji řada lidí přečte, ale jde o to, co tím myslíte. Pokud se domníváte, že očistí vaši ženu anebo změní českou justici, tak si upřímně myslím, že tu sílu nemá.
On: Tuhle ambici samozřejmě nemám.

Tak jakou máte ambici?
On: Ambici? Chci vyprávět příběh. Že se nic nezmění? Ale co to jsme za režim, když se nic nezmění? Ani když něco někde vykládá prezident? V čem žijeme? Nepřipadá vám to blbé? Mně ano. Když se snažíte o nápravu věcí veřejných, jste směšný šašek. Ale já to zkoušet musím.

Máte občas náladu nebo schopnost to, co se stalo, zlehčovat? V té knize není satira ani humor.
Ona: Neumím to posoudit.
On: Možná že to jenom nevidíte. Ale to neznamená, že to tam není. Ale k té knize chci ještě říct, že pokud se vám zdá naivní, že to třeba někomu může pomoct, tak o takové naivitě je každé divadlo, každý obraz, každá knížka. Ve všem je skrytý kus naivity, že alespoň jeden člověk, který tam v divadle sedí, si něco odnese. Kvůli tomu jednomu to stojí za to. Na tom se asi oba shodneme. Celý život děláte takové věci, protože pořád v sobě nesete tenhle pocit, že pro někoho je to správně. Bráníte tím rozšiřování říše zla. Slabě třeba, ale aspoň nějak.
Ona: Víte, ve vězení si uvědomíte, že tam může skončit úplně každý v tomto systému. Už že vás práskne soused, kterému ani nejde o vaši kozu, ale jen se mu zdá, že se křivě díváte. A to je nespravedlivé. A velcí zločinci ve vězení nejsou. To tam zjistíte.
On: Co chci, aby si lidé při četbě té knížky uvědomili, vám popíšu na paralele se zoologickou zahradou. V zoo mají zvířata prostor, jejž podle odborníků potřebují. V zoo mají vybranou potravu, kterou potřebují ke svému životu, a veterinární péči. Tygr v zoologické zahradě dostane za jeden den víc masa než člověk ve vazební věznici za rok. Je to utrpení duševní i fyzické, a to v ní jsou lidé, kteří nejsou odsouzení, ale zatím jenom podezřelí. Dva krát dva metry životní prostor na rok. Myslíte, že si tohle všechno lidé uvědomují?

Teď se těším na oběd. Do vody jsem si namočila od čínských děvčátek nějaké ty jejich speciál čínské houbičky. K mému úžasu se zvětšily tak, že vypadly z mističky … Tak a teď tam vrhnu ještě i nudle, které mám také od nich. Od včera mám posolené zelí a česnek a jedno jablko. Snažím se… To snad ani nesním. Ale chuť mám.

Sledujete, co se kolem Skloexportu děje dnes?
Ona: Jindřich ano.

Už to někdo odskákal?
On: Vidíte sama na sobě! Používáte slovník bulváru. Nevíte o tom nic, protože jinak byste věděla, že se opakovaně a důkazy prokázalo a je pravomocně rozhodnuto o tom, že nikdo nechtěl a ani nezamýšlel spáchat trestný čin. Už jenom ta směšnost, že média např. hlásala, že ji hledá Interpol, a ona byla přitom ve škole v Británii. S adresou a telefonem. Dosažitelně a veřejně. Ale ona to určitě „odskákala“. Rok být ve vazební věznici na samotce, to je přece neuvěřitelné.

Proto, aby tohle lidé četli, jste napsal tu knihu. Ale víte, že to nutně způsobí zájem o vás a vaši paní, o nějž nestojíte?
Ona: Mám bipolární poruchu, dřív by se řeklo, že jsem blázen. Já v nějaké chvíli s tou knihou souhlasila a teď se mi zase zdá, že si nejsem jistá.

Čeho se nejvíc bojíte?
On: Roky čekala na novináře, který by se o celou věc zajímal také z druhé strany. Myslela, že to je vaše profese, říct si, že to třeba je nějak jinak, že se půjdu zeptat, a ne opakovat, co někdo někde už napsal, odvysílal. Když ona se tak tvrdošíjně brání, třeba na tom něco je. Nikoho z vás to nenapadlo.

Proč myslíte, že to tak bylo?
On: Možná by vám to nikdo neotiskl. Čekala, že přijde někdo, kdo bude chtít něco jiného než její fotky z blázince. Nepřišel.

… žiletka pro vás zadarmo, mám vás rád … Věděla jsem, že nemám moc času, ale luxus přemýšlení jsem si musela dopřát. Žiletka! … ano, vím moc dobře, co to je je, kdysi jsem si žiletkou podřízla obě zápěstí … a když to teklo, byl to takový éterický sladký pocit … měla jsem na sobě modré puntíkované domácí šaty … a pak už nic. Jenom bílé plenty kolem, tiché pípání přístrojů …necítila jsem nic. Plula jsem a plula … až jsem zase připlula … Pak jsem dlouhé týdny ležela a přede mnou na dece ležely mé ruce … Takovou radost jim neudělám … Ne, nechci … Blbost, nebojte, už jsem vám to tam udělal … Na půlku rozlomená klasická pánská žiletka na holení a k ní přidělané dva drátky. Konce drátků zastrčím do elektrické zásuvky a půlku žiletky do hrníčku s vodou . A tak si ji mohu ohřát, kdykoli chci!

Chodíte do společnosti?
Ona: Já ne. Byla jsem asi dvakrát. Jednou mě vytáhl na Expo a podruhé jsme šli do Národního divadla na Marketu Lazarovou.

Proč nechodíte mezi lidi?
On: Co z toho budeme mít? Vy chodíte?

Já ano.
On: Jde o to, mezi jaké lidi. Mezi bývalé veksláky a ty, kteří se dívají, jestli máte značkový pásek kolem pupku? Mezi takové nechodíme. Máme blízké přátele a s nimi se vídáme.

Vám to nechybí?
On: Nedávno její žáci dělali večírek a pozvali ji, tak tam šla.
Ona: Hezké. Byla jsem ráda, že si mě pamatují.

Představuji si, že když člověk zažije dlouhou izolaci ve vězení, pak si snaží užít každého dne. Pletu se?
Ona: Musíte stáhnout roletu.

Stáhla jste už nějakou napořád?
Ona: Tu divadelní. Nejde stáhnout napůl, podlézat pod ní tam a zpátky. Teď je jiný život. Ne horší nebo lepší, jiný…

Naposledy jste natočila Kolju?
Ona: Ano.

Už točit nebudete?
Ona: Ne. Když vidíte můj mozek na CT, vypadá, jako když do něj hodíte čočku.

Pokud vás neléčili, proč věznici nežalujete?
Ona: To mě nikdy nenapadlo.
On: Mě to napadlo samozřejmě mockrát, ale já nevím, komu bych tak mohl věřit.

Když jste byla ve vězení, psali, že váš život je zničený.
On: I tak může její život vypadat.

V rozhovoru jsou zaneseny výňatky z knihy Jindřicha Santara „Z uvedených odposlechů je zřejmé, že obviněná Regina Rázlová …“, která vyjde 3.11.

Herečka Regina Rázlová se v roce 1996 stala předsedkyní představenstva Skloexportu. V letech 1996 a 1997 spolu s dalšími osobami prý převáděla majetek Skloexportu na firmu Skloexport Group, kterou založila její rodina. Podle svého tvrzení jim šlo o obnovu českého sklářství, spojování sklářských firem a založení sklářského impéria. Některé peníze skončily údajně na soukromých účtech a účtech dalších firem.

Ztráta Skloexportu měla být asi půl miliardy korun. Předsedkyně představenstva Regina Rázlová obvinění popírá a tvrdí, že se jedná o spiknutí.

Koncem 90. let Skloexport zkrachoval a o práci přišly stovky lidí. Případ se soudně řeší od roku 1998. Rázlová, obviněná ze zneužívání informací v obchodním styku a návodu k poškozování věřitele, k soudu nechodila, údajně ze zdravotních důvodů. Hrozilo jí až dvanáct let vězení. Obviněn byl i otec Rázlové, bývalý vysoký komunistický funkcionář, který mezitím zemřel, a dalších pět lidí. Všichni byli postupně zproštěni obžaloby pro nedostatek důkazů. U Rázlové bylo vyšetřování přerušeno kvůli zdravotnímu stavu.

Článek v časopise Reflex vyšel 14.10.2010, autorka Pavlína Wolfová