Prokleté dědictví – díl 17 – Důl Mayrau, Vinařice

Mayrau – mezi horníky se neřeklo jinak než Mayrovka je zvláštním dolem. Především tím, že má dvě jámy – Mayrau a Robert. Vše začalo 23. července 1874, kdy na vrchu Homolka u obce Vinařice, ležící na silnici mezi Kladnem a Slaným, začali pracovníci Pražské železářské společnosti s hloubením jámy. Práce to musela být nekonečná, uhelnou sloj o mocnosti 9m odkryli po čtyřech letech, přesně 28. září 1878, v hloubce 515 metrů. Důl byl jako Mayrau slavnostně pojmenován po předsedovi správní rady Pražské železářské společnosti JUDr. Kajetánu Majerovi, svobodném pánu z Mayrau. Jáma byla pro hloubení vybavena parním vrátkem, který v roce 1875 nahradil parní těžní stroj z dolu Stehelčeves, ten byl v roce 1906 nahrazen parním strojem firmy Ringhoffer – Smíchov vystaveným na průmyslové výstavě v Paříži. Kvůli tomuto stroji musela být postavena nová strojovna a příhradová těžní věž. Ve staré části strojovny bylo navíc malé těžní zařízení z roku 1905 – parním stroj MAG Ruston Praha systému Koeppe.

Tři roky po odkrytí první sloje bylo v roce 1881 padesát metrů východně od jámy Mayrau započato s hloubením druhé jámy, ta dostala jméno po jednom z majitelů těžařské společnosti Florentinu Robertovi, obě jámy byly spojeny překopem v roce 1884, následně byla k dolu vybudována železniční vlečka. Důl postupem času dosáhl hloubky 527 metrů. Vyhloubením obou jam byl pověřen stejný člověk – Ing. Jan Karlík. Jáma Robert byla hloubena oboustranně, z povrchu i podzemí a při spojení došlo k mírné odchylce. U této jámy není přesně zdokumentováno původní těžní zařízení, ale od roku 1933 zde fungoval těžní stroj z plzeňské Škodovky a byla také vztyčena příhradová těžní věž a postavena nová strojovna. Stará vyzdívaná těžní věž sloužila jako šachetní budova, stejně tomu bylo i u jámy Mayrau.

Mayrovka byla dolem, kde byla již tak hodně těžká práce horníků ztěžována důlními otřesy, požáry a zápary, vše bylo způsobeno složitými geologickými podmínkami. O báňské záchranné službě mnozí uvažují jako o výdobytku horníků z období 1948 – 1989, je to omyl, na dole Mayrau začala tato služba fungovat již v roce 1924. Důl byl také jedním z nejprogresivnějších, vždy se zde uplatňovaly nové poznatky a metody těžby. Šachta je dnes určitě legendou, její vývoj sledovala řada kronikářů i fotodokumentaristů, právě odsud pochází největší množství dokladů o těžbě uhlí na Kladensku. Ostatně i proto tato šachta byla vybrána jako místo, kde vznikne hornický skanzen s dokumentačním a studijním střediskem.

Důl Mayrau byl jedním z největších kladenských dolů, uhlí se dobývalo v dolovém poli o rozloze 14 kilometrů čtverečních. V tomto poli jsou dvě uhelné sloje – kladenská a základní. Základní sloj se pro špatnou jakost a malou mocnost 0,7 až 1m nedobývala, hlavní kladenská má mocnost 5 až 7m, místně dokonce až 12m. Zajímavostí je i těžba přírodního koksu, který zde vznikl sopečnou činností. Mayrovka zůstala celou dobu klasickým dolem z dob mocnářství a první republiky, došlo zde v celé historii dolu pouze k několika zásadnějším stavebním úpravám, například v roce 1936 byla postavena kompresorovna a v období po druhé světové válce nové koupelny, kotelna a ventilátorovna. Za celou dobu existence dolu bylo vytěženo celkem 34 miliónů tun uhlí a poslední vozík uhlí zde byl vytěžen v roce 1997.

Focení na místě se zdálo zpočátku jednoduché, ale nakonec probíhalo natřikrát, vždy se mi něco nelíbilo a něco bylo potřeba nafotit znovu a lépe. Při jedné z návštěv jsme měli i to štěstí vidět zde i natáčení koprodukčního filmu, takže nejen major Zeman se zde točil, důl je oblíben mezi filmaři nejen v České republice.

Za popsané informace patří dík Fredymu a především pak jeho tátovi, který o historii dolu napsal knihu, z níž jsem podklady pro tento stručný popis čerpal.