Po stopách majora Zemana 4. – 5. července 2009 – Hasištejn, Výsluní, Měděnec

Honza Zeman Srazy a setkání 6. 7. 2009 | 0

Putování po místech natáčení v okolí nesmrtelné Kadaně nebylo tentokrát plánováno s nijak velkým předstihem, také proto se konečný počet účastníků vykrystalizoval až dva dny před odjezdem. Jako první plán porušil pan pokladník, který vytvořil předvoj a na místo odjel s předstihem již v pátek. Druhé překvapení nastalo v sobotu, když skupina B ve složení pan Černý a Anglie vyjela z Prahy a pokusila se kontaktovat skupinu A. Telefony byly nedostupné a po chvíli přišla SMS, zda se něco děje, že skupina A je v Německu, chvíli jsme si říkali, zda jsme si nespletli datum, ale nespletli, pouze Zbraslavská odnož to spojila s nákupy u našich sousedů a před půl dvanáctou jsme se sešli všichni u Jendova domu v Kadani.

Po ubytování v nám již známé ubytovně, kde tentokrát výtah opravdu unesl deklarovaný počet osob, jsme vyrazili směr první zastávka na putování po místech natáčení.

Místo první – Hasištejn
Na místo na nižší z věží hradu, kde hlídkoval Žitný a odkud viděl až do Velké dobré jsme se ještě vyškrábali všichni a zopakovali natočení již kdysi natočeného, Míra si opět zahrál Žitného, původní video se totiž zatoulalo a nově bylo natočeno o něco málo víc. Výstup na druhou vyšší věž je náročnější, neboť je nutno zdolat 116 schodů po točitém schodišti, nahoře jsme se rozhlédli a připojili další do série zápisů, a že už jich tam je. Poté již následoval oběd v restauraci stojící na místě Čadkova liščího doupěte, které vyhořelo. V této restauraci míváme problém s rychlostí podání jídel, sotva jsme dojedli hutnou a skvělou česnečku bylo jídlo, případně tousty na stole, tak jsme si všichni pochvalovali, jak vše dnes klape, ale nechval dne před večerem… veškerá rychlost se trochu zadrhla, když došlo na placení, bylo nás sedm a platili jsme natřikrát. Potom už hurá na další místo.

Místo druhé – Výsluní
V obci Výsluní se vlastně nic nemění. První služebna, kam Honza Zeman nastoupil do služby a kde byla zázračná okna, přes která bylo vidět až do zámeckého parku na Líšně, vesele chátrá a ona zázračná okna jsou povětšinou zazděna. Na střeše již dokonce roste asi metrová břízka, snad ji někdo včas zarazí v růstu. Kostel nedaleko služebny, který je v záběru při setkání Honzy s Velenským se již několik let chystá k rekonstrukci, nad kterou převzal patronát známý houslista Václav Hudeček. Ovšem ani přes patronaci se zde již tři roky nejspíše nic nezrekonstruovalo.

Místo, kde došlo k onomu setkání s výhledem na kostel, bylo další zastávkou. Natočili jsme zde imaginární roztlačování Gertrudy a nikdo netušil, že za chvíli se bude konat vytlačování skutečné. Při otáčení vozidel jeden z řidičů (nebudu se jmenovat) sjel do trávy a vlastními silami se již zpět na cestu nebyl schopen dostat, naštěstí bylo dost lidské síly a mohlo se pokračovat na poslední z míst.

Místo třetí – Měděnec
Pokud nám doposud počasí přálo, na Měděnci se vše jako obvykle změnilo, nejprve jsme se snažili najít polohu kamery při natáčení nejznámějšího záběru seriálu s věžičkou v pozadí, ale moc se nezadařilo a tak jsme s houstnoucími mraky nad hlavou snahu vzdali a vydali se nahoru k věžičce. Je odtud krásný výhled, jednou bych to chtěl vidět, kdy nebude vichr a nebude pršet. Nakonec jsme ze zvědavosti zajeli k pomníčku obětem požáru výchovného ústavu. Tento požár se stal v roce 1991 námětem ke známému českému filmu režiséra Filipa Renče Requiem pro panenku. Poloha ústavu již cestou do Kadaně vyvolala diskusi, zda právě onen ústav není domem, jehož střecha je v záběru pod věžičkou. Bylo tak jasné, který díl večer bude shlédnut se stoprocentní jistotou.

Po nezbytné očistě (cesta prašivými vozy jednoho uondá) jsme se vypravili do sklípku k Jendovi, někteří trochu ve stylu filmu Adéla ještě nevečeřela se zastávkou na jednu echt Plzeň v místním pohostinství u Švejka. Ve sklípku zábava utíkala jako obvykle velice rychle, shlédli jsme jednak vlastní tvorbu a také, vzhledem k místu, kde jsme se nacházeli, díly seriálu Hon na Lišku a Vyznavači ohně, při zhlédnutí tohoto se Míra rozhodl, že se vše na Měděnci ráno ověří a já se k jeho návrhu připojil. Zde bych parafrázoval jednu oblíbenou hlášku – „pokud jsou v šestičlenném kolektivu jen dva řidiči a ti se shodnou, nemůže dojít k hlasování“. Večer byl zakončen zhlédnutím prvních dvou dílů seriálu Chalupáři, při nichž se osazenstvo po jedenácté začalo přesouvat postupně na ubytovnu. Překvapivě jako poslední krátce po půlnoci sklípek opouštěla Olga a ještě překvapivěji s ní oba řidiči, toto svědčí o tom, jak důstojně vše tentokrát probíhalo. Celý večer se vydařil také díky Jendovi a jeho paní, jejichž pohostinnosti v Kadani vždy rádi využíváme a nezklamali ani tentokrát, Jendova masová směs k večeři byla jedna báseň, z níž po nikom na talíři nezůstalo nic.

Ráno jsme ještě na chvíli zajeli k Jendovi na ranní kávu a malou snídani z přivezených zásob, které napekly a přivezly obě účastnice putování a také poděkovat hostitelům za příjemný večerní azyl a poté vyrazili směr Měděnec (řidičům se to do rána v hlavě nerozleželo) ověřit, zda střecha v záběru opravdu patří výchovnému ústavu. To na místě samém bylo již nepochybné, najednou vše sedělo a tak se podařilo s přesností +/- nějaký ten metr určit polohu kamery při natáčení, zbývá ještě ověřit v danou roční dobu jednu drobnost, zda kamera stála na zemi, nebo na plošině. Asi nikomu se nechtělo ještě ukončit zdařilou výpravu, tak jsme se shodli, že se před dojezdem do Prahy zastavíme na oběd v seriálovém motorestu Severka, kde došlo k ukončení putování.