Kdo jste, majore Zemane?

Kdo jste majore Zemane?

(z protokolu sepsaného jednoho letního dne)

Major Zeman je vaše pravé jméno?

Nikoliv. Jmenuji se Vladimír Brabec. Jsem členem Národního divadla v Praze. Majorem Zemanem jsem se stal na začátku letošního roku.

Za jakým účelem?

Československá televize začala s přípravami dosud největšího projektu v historii natáčení – třicetidílného seriálu o práci naší Bezpečnosti. Seriál je věnován 30. výročí našeho osvobození. Co rok, to jeden příběh. Hlavní role byla nabídnuta právě mně.

Co vás v prvním okamžiku napadlo?

Že mě čeká nesmírně těžká a dlouhá práce. A taky kus velké odpovědnosti. Nádherná role, jedna z největších v mé umělecké dráze. Když jsem dostal do ruky scénáře prvních povídek, byl jsem doslova nadšen.

Věděl jste o časové náročnosti, kterou tato role vyžaduje?

Bylo mi jasné, že vzhledem k rozsáhlosti seriálu budu muset odřeknout spoustu jiné práce. A že na to padne i dovolená. Třicet hodinových dílů totiž ve své délce reprezentuje víc než dvaadvacet celovečerních filmů. A stihnout vše za dva roky natáčení, to je vlastně světový rekord.

Kdo je Zeman?

Nejdřív mladý chlapec, který se vrací těsně po konci války z lágru. Jeho tátu udali konfidenti gestapu… už se s ním nesetká. Mladý Zeman požádá o pomoc bývalého spoluvězně, který pracuje na Bezpečnosti, chce vypátrat ty, kteří mají na svědomí tátovu smrt. Přítel mu dá dobrou radu, ví, koho má před sebou. Zeman obléká uniformu Sboru národní bezpečnosti. Píše se rok 1946.

A prožije svých třicet případů…

Každý díl je uzavřeným příběhem, motivovaným podle skutečných případů z archivů, upravených jen tu a tam rukou scénáristů. Nebylo si třeba vymýšlet. Tyto příběhy se staly, psal je sám život. Těch třicet dílů, přestože jde o rozsáhlý seriál, obráží vlastně ve zkratce práci naší Bezpečnosti, její utváření, boj s reakcí i kriminálními živly. Ukazuje také, byť v rovině napínavých příběhů, co všechno se u nás za těch třicet let změnilo.

V Národním divadle teď hrajete Cyrana. Gaskoňský šlechtic se jistě musel učit šermovat, aby vypadal na jevišti věrohodně. Učí se i major Zeman správným postupům při pátrání?

Když hraju dělníka, musím umět zatlouct hřebík. Když mám roli vesničana, naučím se orat. Jinak by se diváci, znalí věci, mé postavě na plátně, na jevišti či obrazovce vysmáli. Stejné je to i v tomto případě. Nemohu si stoupnout před kameru „jen tak“ a předstírat zkušeného kriminalistu, byť bych měl roli podle scénáře naučenou, jako když bičem mrská. K věrohodnému ztvárnění postavy je třeba něco víc. Sžít se s ní. Okoukat vzory. Naštěstí mi pracovníci ministerstva vnitra vycházeli všemožně vstříc. Kdykoliv budu chtít, mám možnost navštívit Kriminalistické muzeum, podívat se do speciálních laboratoří, zúčastnit se pravé, nefalšované práce přímo v terénu s výjezdovými skupinami, prostě řečeno – všechno, co filmový major Zeman potřebuje, budu mít k dispozici.

Váš osobní názor na majora Zemana?

Je to člověk, který se každým rokem stává zkušenějším, přemýšlivějším; nespokojuje se s dosaženým, stoupá po žebříčku nikoli osobní kariéry, ale vysoké odbornosti, kterou si nenechává pro sebe, ale své zkušenosti a nápady předává.

Jaký pocit u vás při natáčení převládá?

Dá se to říci jedním slovem – zodpovědnost. Mou práci ale také ulehčuje celý štáb v čele s režisérem Jiřím Sequensem, který přesně ví, co chce, má velké zkušenosti, a jsem si vědom, že se o něho mohu vždycky opřít. Způsob seriálové práce je totiž velmi náročný na přesnost. A kdyby třeba jednou selhala skriptka, byla by práce několika dnů nebo i týdnů zbytečná. Představte si, že je roztočeno pět nebo šest povídek a dvě scény, které na obrazovce proběhnout v těsném sledu, natáčíme třeba v rozmezí několika týdnů. A vědět a pamatovat si, co měl a má mít herec na sobě, jaký uzel na kravatě, jak byl učesán, to jsou sice zdánlivé maličkosti, ale ve skutečnosti práce pro strojní počítač…

Poznají diváci majora Zemana i jako obyčejného člověka s jeho starostmi a radostmi?

Samozřejmě. Autoři nechtěli stvořit muže, který celý život jen honí zločince a na nic jiného nemá čas. Proto diváci poznají i člověka Zemana, spolu s ním se i zasmějí, proniknou do jeho citového zázemí. Zkrátka: budou mu věřit.

Chcete ještě něco dodat?

Že si práce Bezpečnosti cením a vážím i bez role majora Zemana. Jednou se mi na ulici zatoulal syn. Byly mu tehdy čtyři roky. Prostě, ztratil se mi. Dovedete si představit, jakou jsem prožíval hrůzu? Šel jsem to ohlásit na VB a čtyři hodiny jsem pak doma čekal, co bude. Začal jsem v těch chvílích věřit, že člověku mohou ve chvíli zešedivět vlasy. Pak mi zavolali z oddělení VB, abych se k nim dostavil, že je všechno v pořádku. Vletím tam jako zběsilý – a vidím, jak si takový starší člověk v uniformě kope s tou mou ztracenou ratolestí do mičudy. Kluk ani neměl čas zaregistrovat, že ze dveří na něho civí táta, a volal na svého nového kamaráda: „Strejdo, nahraj!“ Protokol o nalezení a převzetí syna jsem podepsal jako ve snách. Jen si pamatuji, že namísto chystané přednášky o vhodném chování malých dětí na ulici jsem naopak vyslechl nadšené synátorovo meditování, jaký je ten strejda fajn a že za ním zase brzy musí zajít.

A jak by se v takovém případě zachoval major Zeman?

Pokud by měl v kanceláři míč, asi stejně jako „strejda“.

Článek vyšel v časopise Signál, číslo 32, vydaného 8. srpna 1974