S národním umělcem J. Sequensem (z dobového tisku)




 


Mladá fronta
17.5.1979
strana 4

O jistotách i užitečných pochybnostech

Okamžik před finišem - dalo by se dodat. Vystihovalo by to situaci, v jaké rozhovor probíhal: 30 dílný seriál o majoru Zemanovi se přiblížil svému dokončení. Se vším všudy, co to pro tvůrce znamená. "Přirovnal bych ta poslední léta k maratónskému běhu," říká národní umělec Jiří Sequens, "Teď jsem asi tak na 41. kilometru, zbývá zhruba kilometr a čtvrt, doufám, že neupadnu a doběhnu."

Bezmála šest let práce, soustředěné na jeden předem daný tvůrčí úkol - to musí být pro filmaře řehole. A připočteme-li ještě čtyři roky zasvěcené krátce předtím Hříšným lidem města pražského, dělá to dohromady skoro deset let. Co Vás na té práci tak láká? Jaká byla cena a jaký zisk?

Všude na světě se filmaři i velmi proslulí, nutně a přirozeně spojují s televizí. Mnozí tvůrci dosáhli stejně cenných výsledků ve filmu a zároveň v televizi, na divadle nebo i v opeře. Kdysi existoval názor (a je zajímavé, že s ním přicházeli zejména lidé, jejichž tvůrčí odpovědnost nebyla nikdy maximální), že pracovat pro televizi znamená slevovat z některých základních tvůrčích požadavků.Po zkušenostech z obou seriálů, a především ze Zemana, mohu každého ujistit, že je to práce tak odpovědná, tak riziková, tak namáhavá a tak vyčerpávající, že jsem za léta působení ve filmu nikdy nežil v tak nepřetržitém tvůrčím i produkčním napětí a zapojení.

Všechny vaše filmy těží tak či onak z 60 let života Československa, s dominujícím zájmem o společensky vypjaté a konfliktní situace z posledního čtyřicetiletí - Neporažení, Atentát, Větrná hora, Kronika žhavého léta, Útěk ze stínu, Zeman… Je to svým způsobem ucelený letopis. Byl v tom záměr?

Řekl bych, že tak napůl. Patřím ke generaci, která prožívala přechod od jinošství k věku poněkud zralejšímu v době přípravy Mnichova, Mnichova samotného, nacistické okupace a později toho velmi intenzivního kvasu mezi rokem pětačtyřicet a osmačtyřicet. A to byly určité společenské a politické impulsy, které člověka nutně ovlivnily na celý život. Všechno to ve mně zůstalo natolik, že jsem se ve své práci těmto tématům nejenže nevyhýbal, ale pokoušel jsem se je divákům vyložit s týmž vzrušením a s touž zainteresovaností, jak jsem je jako chlapec nebo potom i člověk už poněkud starší prožíval.

Angažovanost je pojem, kterého se často používá v jeho obecném smyslu, ovšem v umění mu konkrétní obsah dává konkrétní čin. Jak si tento pojem vymezujete vy?

Především si myslím, že skutečná angažovanost bez víry, že to, co chcete vyjádřit, je správné, v podstatě neexistuje. Protože to pak už není angažovanost, ale hra na angažovanost. A angažovanost chtěná, angažovanost chladná nebo dokonce spekulativní je cosi, co - alespoň v mých představách - není v souladu s opravdu tvůrčím úsilím a záměrem. Zároveň si ovšem myslím, že v tvůrčí práci, zvlášť v tvůrčí práci umělecké, by se mělo vždy prolínat to, co si člověk myslí, s tím, jak to dělá. My jako bychom se občas spokojovali jen s přáním a dobrou vůlí. S formálním naplňováním určitých požadavků, vztahujícím se k funkci a poslání umění. Je to formalismus, který se formalismem nezdá být, protože se opírá o tak oprávněné a správné postuláty, že s ním nelze ani polemizovat. Jenže vytvořit na základě správných a oprávněných politických postulátů a požadavků opravdu tvůrčí čin - to už je těžší. Musíme se snažit, abychom diváka strhli především vzrušivostí a emotivností vztahů mezi postavami. Všechno, co se odehrává kolem nich z hlediska toho velkého společenského pohybu a střetávání, které chceme zobrazit musí být cítit, ale musí to působit naprosto přirozeně a především to musí vycházet ze vztahů a konfliktů lidí. Jestliže ve filmu, usilujícím - byť v intimním přepisu velkých společenských dějů - o třídní pohled na tu či onu dobu, nechávají strany stojící konfliktně proti sobě diváka chladným,protože žádná z nich mu kromě ilustrace historicky ověřených definic nic jiného nedává, je rozumnější, když si divák,a zvlášť mladý, pokud se o tyto věci zajímá, najde poučení v dokumentárním filmu nebo v odborné publikaci. Jakmile se pokouším o umělecké, fabulované zobrazení určitých společenských situací, s cílem vtáhnout diváka do děje, vyžaduje to víc než jenom správnou pozici z hlediska správného politického pohledu. Proto se vracívám k dnes už legendárním filmům ze slavné éry sovětské kinematografie, z nichž mnohé figurují v žebříčcích mezi tím nejlepším, co ve filmu vzniklo protože to všechno jsou díla, která uchvacují především obrovsky vypracovanými charaktery, reprezentujícími kontroverzi politické a společenské síly. Mnohé z těchto filmů vznikly jako společenská objednávka k výročím revoluce a zásluhou dokonalých scénářů, dokonalé režie a zanícených hereckých výkonů vstoupily do dějin kinematografie ne jako filmy příležitostné, natočené k výročí, ale jako filmy hluboce vzrušující a silně emotivní.

Jakou vlastnost považujete v umění za důležitou?

Mám teď bezmála desetiletou zkušenost ze styku s mladými lidmi na filmové fakultě. A vím, že každý mladý člověk, který v sobě nese touhu prosadit se v životě tvůrčím způsobem nese v sobě nutně i jakési skryté, nicméně vášnivé přání být jednou lepší než ten,kdo před něho v danou chvíli předstupuje jako pedagog. Je to přirozené a zdravě provokující k tomu, aby z takového člověka po všech poznáních, která jsou mu zatím nedostupná, a zkušenostech, s nimiž se zatím neměl možnost setkat, opravdu něco bylo. Ale zároveň to vyžaduje i maximální skromnost a maximální takt, aby toto přání bylo zjevně jen cudné. Aby se nestalo jen jakousi vulgární demonstrací názorů, zatím často ani ne zelených, natož vyzrálých. U některých mladých lidí, jejich menšina, občas pozoruji nedostatek tohoto taktu, nedostatek respektu ke skutečnosti, že kromě jisté mladistvé - spíš jen nadřazenosti než odvahy, existuje v umění i něco jako příslušnost k dlouholetému tvůrčímu zápasu. Tvůrčí život je neustálý zápas a neustálé kmitání mezi vítězstvím a pokořením. A trvalá pochybnost, zda něco umím nebo ne, musí člověka provázet i do let, kdy si třeba jen vzhledem k věku může říkat, že už zdánlivě vykonal dost. Trvalá pochybnost, zda je práv tomu, co dělá, trvalá nespokojenost s vlastními výsledky. Jakmile nastane situace, že člověk, až vědomě či z určité pózy, byť sebeobranné, začne zaujímat přezíravé stanovisko k lidem kolem sebe, mladším, starším, ze stejné generace, je něco v nepořádku. Toho si musí být vědom i tvůrce renomovaný, a tím víc mladý. Zvlášť v našem povolání, které vyžaduje na rozdíl třeba od literatury nebo výtvarného umění, kde umělec sám a jediný realizuje své představy i mimořádně kolektivní cítění.

Hovořil Jiří Prokop