Kronika bojů a vítězství (Oldřich Mračno) - (z dobového tisku)




 


Rudé právo
Sobota 14.2.1976
Strana 5

Ve čtvrtek skončila mimořádně působivým příběhem Vrah se skrývá v poli první desítka z plánovaných třiceti dílů seriálu Třicet případů majora Zemana. Autoři seriálu měli nemalý úkol. Především už v tom, jak vystihnout skutečně typické případy charakterizující období, v němž se děj odehrává, jak vytvořit příběhy, který by při vší divácké přitažlivosti zůstaly pravdivým politickým svědectvím, a za třetí vykreslit ústřední postavu tak, aby v ní byla ztělesněna nikoli jen jedna osoba, ale aby se stala obrazem, symbolem tisíců hrdinů bezejmenných a aby přitom nesklouzla do poloh známých papírových supermanů, pro které se mezi diváky vžilo označení "neprůstřelní".

Lze říci, že se tyto základní záměry v seriálu zatím daří plnit. Až na malé výjimky dovedli autoři podřídit děj příběhů ústřední myšlence, podařilo se jim přesvědčit diváka, že vidí pravdivý obraz doby, že konflikty, které sleduje v podobě napínavého děje, míří dál, že jimi je řečeno víc. V tom smyslu je celý seriál i názornou školou pro mladé lidi, kteří na prvá léta budování a bojů o socialistických charakter naší země nemají vlastní vzpomínky. Těm pomáhá poznat, jací byli nepřátelé socialismu a především proč jimi zákonitě museli být, pomáhá jim tak pochopit toto období ze správných třídních pozic.

Přirozeně i v tomto seriálu se ne vždycky daří všechno. I když jednotlivé díly byly vyrovnanější, než tomu u tak rozsáhlých cyklických pořadů obvykle bývá, přece jen tu byly jisté rozdíly. Projevil se odlišný rukopis scenáristů jednotlivých částí (na scénářích se kromě režiséra podíleli O. Železný, J. Procházka, F. Ditrich a J. Langpaul), někde bylo snaze po vnějším napětí obětováno logičtější a hlubší propracování. Vcelku však byla dodržena (a to lehké nebylo) potřebná rovnováha formy a obsahu a řada dílů zapůsobila i emotivně velmi silně.

Hodně se budou jistě diváci zamýšlet na hlavní postavou seriálu, majorem (někdy v budoucnu) Zemanem. Tvůrcům seriálu se zdařilo to nejpodstatnější v jejich záměru, odlišit jej od konfekční dokonalosti podobných hrdinů, jak už jsme řekli výše. Všimněme si jedné věci: v žádném z příběhů neřeší Zeman situace sám, nikde není zázračným hrdinou, který se nikdy nemýlí, který všechno zmůže. Vždycky je jeho úspěch nikoliv úspěchem jednotlivce, vždycky jde o celý soudružský kolektiv, v němž každý hraje svou důležitou roli. To je, myslím, v charakteristice hrdiny tohoto žánru nový, velmi lidský rys. Autoři se vůbec i jinak snaží představit Zemana jako člověka s prostými lidskými zájmy, starostmi, úspěchy i neúspěchy. Přesvědčivě je vylíčena i cesta, kterou se k těžké službě v Bezpečnosti dostává a která je pro jeho rozhodnutí (a symbolicky pro celou socialistickou Bezpečnost) určující. Ne náhodou je proti němu postaven jiný typ, nadporučík Bláha (v části Hon na lišku), v němž už jsou překonány i staré buržoazní policejní tradice a nahrazeny novými "zkušenostmi" západních rozvědek i fašismu. Přesto se zdá, že místy tvůrci seriálu ve snaze zdůraznit právě lidské stránky svého hrdiny šli přece jen zbytečně dál, než asi bylo třeba. Tak se v některých dílech zdá Zeman až příliš měkký, některé závěrečné díly dokonce tuto hlavní osobu seriálu odsunují až téměř na okrajové místo.

Ještě několik slov k režii a hereckým výkonům. Režisér J. Sequens ukázal, že se v tomto žánru umí pohybovat s jistotou. Umí dát místo epizodě a přitom nenarušit hlavní linii děje. Navíc si z práce na jiných látkách přinesl politický pohled, takže mu formálností dobrodružnost dějová nikdo nezastiňuje hlavní myšlenku, kterou chce vyslovit. Právě této zkušenosti a invenci lze děkovat, že se podařilo ve velké míře překlenout jistý odlišný přístup autorů jednotlivých částí a dát celému seriálu jednotící linku. O úspěch se zasloužili i herci, kterých tu vystupovalo nemálo. Jmenovat je třeba přirozeně především V. Brabce jako představitele Zemana. Neměl - a vlastně nemá - úlohu snadnou a to už proto ne, že se jeho hrdina nepohybuje jen v jedné poloze; tady je už třeba vytříbeného herectví a V. Brabec je nesporně ukázal. Jmenovat je třeba dále především J. Větrovce jako majora Pavláska, M. Williga jako plukovníka Kalinu a stejně by si to zasloužila i řada dalších, ať už procházejí všemi díly, nebo se objevují jen v některém. Nejeden typ a výkon tu dokonce překračuje seriálovou hranici a bude žít v myslích diváků ještě dlouho "sám o sobě". V této souvislosti je třeba hovořit například o vynikající herecké studii zasloužilé umělkyně S. Amortové v části Mědirytina, ale i o jiných.

Seriál o majoru Zemanovi se tedy úspěšně řadí k těm dílům podobného typu, která jsme v posledních letech viděli. Můžeme mluvit - jako vždy - o těch či oněch formálních či profesionálních nedostatcích i to je třeba. Důležité však je, že seriál plní svůj hlavní politický záměr: ukazuje, jak složitý a obtížný byl boj za naši socialistickou vlast (a poslední svědectví, jak je známe z odhalení kapitána P. Minaříka, potvrzují, že tento boj, byť v jiných rovinách, stále trvá), i to, jak vynikající, záslužnou úlohu v něm naše Bezpečnost sehrála a sehrává. A v neposlední řadě platí i slova z dopisu jednoho z čtenářů: "…a tak si myslím, že se seriál zasloužil i o to, abychom zapomněli na staré četníky a policajty docela, a posílí nový, lidský a srdečný vztah občanů k příslušníkům naší Bezpečnosti. Zaslouží si to!"