Malé zamyšlení: Raději pozdě než nikdy (z dobového tisku)




 


Rudé právo
29. března 1976
strana 5

Před několika týdny jsme sledovali na obrazovkách svých televizorů napínavá dobrodružství pracovníka naší Bezpečnosti Zemana v seriálu režiséra Jiřího Sequense. Nešlo vlastně v pravém slova smyslu o seriál, nýbrž o sérii filmových příběhu s jedním ústředním hrdinou. Každý příběh byl totiž ucelený a mohl být sledován i jednotlivě. Celé dílo se jmenuje Třicet příběhů majora Zemana a všichni jsme se těšili, že uvidíme těch jednotlivých příběhů co nejvíce. Bylo jich zatím deset, takže se na dalších dvacet máme co těšit. A víme, že ne každý televizní seriál se takto podaří. Je otázkou, zda by nebylo bývalo lépe počkat, až bude celé velké dílo hotové, a pustit potom všechno najednou. Pravda, bylo by to opravdu značně časově náročné sousto, takže asi bylo dát nám aspoň těch prvních deset příběhů. Jenomže potom jsme čekali, že se na obrazovce objeví tvůrci filmů, že nám řeknou něco o své práci, že nám sdělí, jak daleko jsou s dalšími příběhy, kdy se můžeme těšit znovu na shledanou atd. Že nám koneckonců povědí i něco o celé práci. Vladimír Brabec, představitel Zemana, přece v průběhu natáčení vážně onemocněl. A i jinak by diváky jistě zajímalo mnoho informací. Televize také obvykle takové besedy při seriálech dělá, někdy i dokonce předem. Někdy takovou besedou jde dál než jen k informacím, a dokonce pod záminkou orientace diváka výslovně směruje. V případě tak oblíbeného a populárního díla, jaký se stala série příběhů Jana Zemana, však se beseda nepochopitelně nekonala. Takže se uvolnilo pole dohadům: kdy bude pokračování? A bude vůbec? Jak jsou tvůrci daleko? Přitom je to docela jednoduché a tvůrci v čele s Jiřím Sequensem jsou jistě zcela ochotni otevřeně o své práci hovořit. Vzhledem ke kvalitám prvních deseti příběhů a vzhledem k tomu, jakou oblibu si u naprosté většiny diváků získaly, by taková beseda nebyla k zahození ani teď, byť opožděně.

(Kl)