30 případů majora Zemana (z dobového tisku)




 


Kino
4. června 1974

Bylo pravé aprílové počasí. Studený vítr profukoval každou skulinku oděvu, drobné mrholení se střídalo se záblesky slunečních paprsků. Na okraji lesní silnice se choulila do kabátů, podupávala a občas si dýchala do dlaní skupinka lidí kolem filmové kamery. Konečně kameraman kývl...

Shora se rozjíždí starodávná sanitka, ze zatáčky proti ní se objevují světla jiného auta. Silné, nesklopené reflektory se řítí přímo na kameru, přejíždějí na druhou půlku silnice a se zatskřípěním brzd zastaví jenom několik desítek centimetrů před námi.

Poděkovali jsme v duchu výrobcům starého auta, jehož brzdy fungují tak spolehlivě, a v pauze, která nastala, jsme se konečně mohli rozhlédnout kolem sebe. Lidé kolem kamery tvoří štáb režiséra Sequense, který pro Hlavní redakci armády, brannosti a bezpečnosti Československé televize natáčí třicetidílný seriál kriminálních příběhů pod společným názvem Třicet případů majora zemana. A to, co jsme právě viděli, je jeden z klíčových momentů případu třetího, který se jmenuje Loupež sladkého >>I<< a odehrává se v roce 1947 v českém pohraničí. Jeho hlavním hrdinou, stejně jako všech ostatních devětadvaceti příběhů, je příslušník bezpečnosti Jan Zeman (Vladimír Brabec), kterého budeme sledovat od roku 1945 až do současnosti. Kromě něho uvidíme na obrazovkách samozřejmě ještě desítky dalších postav. Z těch nejdůležitějších uveďme alespoň Zemanovu hlavní partnerku, kterou hraje Jaroslava Obermaierová, nejbližšího spolupracovníka a přítele v podání Rudolfa Jelínka, Miloše Williga v roli staršího kolegy a rádce, Radoslava Brzobohatého, Vladimíra Ráže a mnoho jiných. Kameramanem celého seriálu je Václav Hanuš.

V historii naší televize je takto rozsáhle koncipovaný seriál něčím zcela novým a ojedinělým. Není tedy divu, že jsme využili příhodného okamžiku a požádali režiséra Sequense, který je rovněž spoluautorem jednotlivých příběhů, o několik nejdůležitějších informací:

"Tento seriál by nevznikl, kdybychom si na všech úsecích našeho veřejného, politického i kulturního života nepřipomínali událost takového významu, jako je 30. výročí osvobození naší vlasti. Při této příležitosti se zrodilo rozhodnutí natočit televizní seriál, který má, kromě určitého rizika pro autory i diváka, také jednu obrovskou výhodu: možnost ztvárnit to, co by se do běžných filmových či televizních forem nevešlo. V jednotlivých příbězích chceme ukázat etapy vývoje naší republiky a složky, mající nemalý podíl na vnitřní jistotě státu.

Je to pochopitelně úkol mimořádně odpovědný a náročný. A jestliže jsem se té práce odvážil, pak jen proto, že už mám v tomto oboru určité zkušenosti. Myslím tím seriál Hříšní lidé města pražského.

Náš nový seriál navazuje na "Hříšní lidi" metodou. Stejně jako tam, i tady půjde o samostatné příběhy a atmosféra každého z nich by měla být zcela svébytná, odlišná. Chceme se tak vyvarovat hlavního úskalí, které při natáčení pořadů tohoto typu hrozí, totiž stereotypu. Je-li divák v mnoha pokračováních zaváděn do stále stejné atmosféry, sleduje-li hrdiny, kteří zdolávají překážky a nebezpečí se stále stejnou suverénní lehkostí, ztrácí pochopitelně zájem, přestává věřit autorovi i postavám. Proto bude v některých našich případech hrát důležitou roli komika, ironie, proto ukážeme i osobní a pracovní neúspěchy hrdinů. Prostě chceme, aby to byl život se vším všudy, takový, jak opravdu je.

Liší se ale obsahovou náplní. Je to logické, protože poválečná skutečnost byla diametrálně odlišná od idylky pražských třicátých let, byla mnohem závažnější, složitější. Má to ovšem i své výhody, protože můžeme zavést diváka do oblasti moderní kriminalistiky, což je prostředí nesmírně zajímavé a atraktivní.

A ještě v něčem se případy majora Zemana od předcházejícího seriálu liší: v pojetí jednotlivých postav. "Hříšných lidí" jsme natočili dohromady 17 dílů a nikomu nevadilo, že se nedozvěděl nic o osobním životě komisaře Vacátka. Divák se nezajímal o to, jestli je ženatý, vdovec nebo starý mládenec, jestli má děti a čím se zabývá ve volných chvílích. Vůbec to nepostrádal. Tady je tomu jinak. Zeman a ostatní postavy, které se podle zákonů seriálu znovu objevují, jsou zpracovány nejen po stránce dramatické, ale i po stránce vývoje člověka. Hlavního hrdinu poznáváme jako pětadvacetiletého muže a projdeme s ním celým jeho životem. Pro nás je to velký úkol, ale i velká výhoda. Vytvoříme tak postavu, která je samozřejmě určitou typizací příslušníka VB, ale především to bude člověk jako každý jiný, se všemi radostmi a starostmi. Můžeme dokonce například už teď prozradit, že Zeman se v šestém nebo sedmém díle ožení, bude mít velmi složitý, komplikovaný a dramatický osobní život a že jej na konci seriálu, po svatbě jeho dcery, zastihneme jako dědečka...

Je pochopitelné, že tento přístup k postavám do značné míry ovlivní i význění celého seriálu, který se rodí doslova na pochodu. Náš čas je totiž odpočítáván blížícím se výročím. Nebyl bych se odvážil tohoto náročného úkolu, kdybych nemohl pracovat s kolektivem, tvůrčím i technickým, který je pro věc zapálen a v němž se může jeden může spolehnout na druhého.

Hlavním přáním celého týmu je, aby se divák ani okamžik nenudil. Předpoklady pro to jsou, protože ve třiceti příbězích uvidí nejtypičtější, v zárodku námětu faktické případy z historie našeho státu, které jsou samy o sobě, svou dramatičností, napínavostí a svou faktografii takové, že plně postačí zaujmout jeho pozornost.

Kdyby se nám podařilo dosáhnout toho, aby v den vysílání bylo večer na ulicích méně lidí, byla by to největší odměna pro všechny, kteří se na tomto seriálu podílejí."