Následující řádky si nedělají nárok popsat skutečnosti, které by měly být předlohou k veškerému ději dvanáctého dílu seriálu Kleště z roku 1955, ale pouze ke skutečnosti, která byla předlohou k tomu, jak seriálový agent Pavel Bláha změnil pomocí plastické operace (v seriálu) svoji podobu. Ostatně je to jeden z důležitých a nosných prvků tohoto dílu.

 

Vše se reálně odehrálo o sedm let dříve. Psal se rok 1948 a po „vítězném únoru“ byla v Československu nastolena diktatura proletariátu (spíše však diktatura jedné strany - KSČ) a 15. června po desáté hodině večerní přijel na Wilsonovo nádraží orient expresem muž se změněnou podobou - Václav Knotek, po kterém agenti StB pátrali pro špionáž proti republice. Oldřich Šorm, který na nádraží příjezd agenta očekával jej ani nepoznal, Václav Knotek, který byl jeho příbuzný se mu musel představit.

Odbočme z děje k osobě tohoto agenta - kdo vlastně byl Václav Knotek?

Pocházel z Prostějova, narodil se zde 27. května 1910 v rodině kovodělníka, který při pracovním úrazu přišel v zápěstí o část ruky, jako nejstarší ze tří synů. Své dětství prožil v Prostějově, v letech 1916 - 1921 zde byl žákem obecné školy, aby poté až do roku 1925 navštěvoval Reálné gymnázium, které nedokončil, rozhodl se pro kariéru učitele a ze čtvrté třídy reálného gymnázia přešel na učitelský ústav v hanácké metropoli Olomouci, který vystudoval v roce 1929. V té době přes své mládí cíleně svůj život směřoval k výuce dětí, což je jistě obdivuhodné životní poslání, ale bylo Václavu Knotkovi dopřáno pramálo. S armádou se seznámil v roce 1931, kdy absolvoval základní vojenskou službu se zařazením radiotelegrafista - toto armádní zařazení velice ovlivnilo celý jeho život a nakonec i jeho poslední dny a hodiny. Po základní vojenské službě absolvoval téměř vzápětí školu pro důstojníky v záloze v Turnově.

 

Z armády byl propuštěn coby podporučík v záloze a začal se věnovat tomu, co studoval. Zpočátku učil na školách na Moravě, aby byl v dubnu 1934 přeložen na Měšťanskou školu ve Studenci u Jilemnice (někdy je používán název Studenec v podkrkonoší), kde vyučoval matematiku, výtvarnou výchovu a francouzský jazyk. Zapojil se do veřejného života a stal se členem Jednoty výtvarných umělců a Klubu socialistické kultury. Zde je nutno chápat socialismus jinak, než dnešním pohledem. Václav Knotek byl ryzí vlastenec, aktivní sokolský pracovník, kde byl župním náčelníkem, pro Československo „žil a dýchal“. S příchodem nacismu neměl jinou volbu, okamžitě se zapojil do odboje proti protektorátu Böhmen und Mähren a vytvořil odbojovou organizaci, která byla součástí Ústředního vedení odboje domácího - ÚVOD. V té době byl již ženatý a měl dva malé syny, dobře věděl co riskuje a uvědomoval si to. V momentě, kdy byla jeho odbojová činnost prozrazena a začalo zatýkání členů odbojových organizací se příliš nerozpakoval a odešel do zahraniční armády, údajně jedním ze silných impulsů byl také výrok Benita Mussoliniho „Země která se neumí bránit si nezasluhuje svobodu“.

 

Do exilu odešel 26. března 1940 přes tehdy klerofašistický Slovenský štát, fašistické Maďarsko, Jugoslávii a Turecko do Sýrie a následně lodí do Francie. V Agdu byl 2. června 1940 zařazen do Československého vojska, aby se účastnil bojů na frontě ve Francii. Po obsazení France se přesunul opět lodí do Anglie, kde začala jeho nová kariéra. Václav Knotek (jako radiotelegrafista) byl již v roce 1941 výhledově určen pro ilegální činnost ve své vlasti, jako nejbližší spolupracovník mu byl určen četař Karel Tichý, který absolvoval výcvik v seskoku padákem. Václav Knotek se dostal v Londýně do speciálního oddělení vedeného Františkem Moravcem, což bylo radiové ústředí v rámci druhého oddělení velitelství národní obrany, tímto se jeho přesun do vlasti odložil na neurčito. Následně absolvoval řadu kurzů u britských tajných služeb, stal se v oboru radiotelegrafie uznávaným odborníkem a byl autorem celé řady šifer, z nichž jednou z nejdůležitějších byla kniha tištěná ve dvou exemplářích na dětské tiskárně, jedna kniha zůstala v Londýně, druhá byla dopravena k vysílačce, kód tak byl prakticky nerozluštitelný, kdo by jej také hledal v takto vytištěné knize. V roce 1944 se opět objevila varianta ilegální práce v protektorátu, Václav Knotek absolvoval výcvik seskoku padákem a následně v lednu 1945 byl vybrán jako velitel výsadku Chromium, úkol tohoto výsadku znali jen Britové a Václav Knotek, spekuluje se, že jím měla být zpravodajská aktivita a navázání kontaktů těsně před osvobozením Československa, aby byly navázány kontakty s Radou tří, Obranou národa… šlo o to aby byl jasně daný jako hlavní směr odboje nekomunistický vrcholový orgán, o to ostatně Václava Knotka požádal Edvard Beneš. Celá skupina byla letecky dopravena do Bari, kde pokračoval výcvik a materiální příprava celé operace. K výsadku Chromium nikdy nedošlo, první pokus byl uskutečněn z letiště Brindisi koncem dubna, druhý z letiště Rosignano u Livorna 4. května. Oba tyto pokusy ztroskotaly vinou špatného počasí pro výsadek. Blížil se konec války a Evropa již byla velmocensky vlastně rozdělena, takže se Václav Knotek do vlasti nedostal na padáku. 15. května 1945 se celá skupina letecky vrátila do Anglie, aby se v červnu společně  s dalšími bojovníky ze západu vrátila domů. Po válce se Václav Knotek radostně vydal k rodině, která přečkala válku ve Studenci a byl přivítán celou vesnicí jako hrdina.

 

Po druhé světové válce se Václav Knotek aktivně zapojil do společenského i politického života a vesnice v podkrkonoší mu byla malá. Byl členem strany Národně socialistické a pracoval na ministerstvu vnitra jako přednosta šifrového oddělení. Úzce spolupracoval s docentem Vladimírem Krajinou a vytvářel zpravodajské kontakty také pro svou stranu. Branná komise strany Národně socialistické (této komise byl Václav Knotek členem) dostávala zprávy o situaci v armádě, policii, tajné policii, aby bylo možno dle těchto informací učinit odpovědná rozhodnutí. Bojovníci z Anglie byli beze sporu odborníky ve svých oborech, jednu věc však velice podcenili. Po volbách v roce 1946 byla důležitá ministerstva (na základě výsledků voleb) obsazena komunistickými ministry, takže nekomunističtí pracovníci těchto ministerstev byli sledování jak NKVD, tak nově vytvořeným pátým oddělením hlavního štábu. To vytvořilo vládní informační monopol, na jehož vzniku se podíleli ministr obrany Ludvík Svoboda a ministr vnitra Václav Nosek, aby pomohli v krátké době KSČ k neomezené moci. Václav Knotek byl v roce 1946 zbaven funkce na ministerstvu vnitra právě kvůli členství v Národně socialistické straně a protikomunistickým postojům, následně od ledna 1947 pracoval v repatriačním oddělení Ministerstva národní obrany.

 

Přednostou zmíněného pátého oddělení hlavního štábu byl Bedřich Reicin, kterého vlastní strana v budoucnu také semlela, v září 1948 byl jmenován náměstkem ministra národní obrany pro kádrovou práci. Jeho úřad v pátém oddělení převzal generál Josef Musil. Po nástupu generála Alexeje Čepičky (zeť Klementa Gottwalda) na post ministra národní obrany začalo vyšetřování protistátní činnosti i v řadách členů KSČ. V rámci tohoto vyšetřování byli v roce 1951 zatčeni Bedřich Reicin i Josef Musil. Bedřich Reicin byl v procesu s protistátním spikleneckým centrem dalšího čelného člena komunistické strany Rudolfa Slánského odsouzen k trestu smrti a následně také popraven. Zřejmě věděl moc i na některé soudruhy. Z pátého oddělení hlavního štábu 15. srpna 1950 vznikla hlavní informační správa, ta byla 1. dubna 1951 přejmenována na Velitelství vojenské zpravodajské služby, aby se vše definitivně ustálilo 29. května 1952, kdy vznikla Hlavní správa vojenské kontrarozvědky - HS VKR.

 

Václav Knotek byl těžce naladěn proti jakékoli totalitě, ať již nacistické nebo komunistické (a že si tohoto naše republika užila) a jistě tušil a čekal, co by se stalo, kdyby se komunistická strana dostala k neomezené moci - poprava nebo doživotní vězení. Neomezená moc nastala, Klement Gottwald se 25. února 1948 vrátil z hradu, kde byl nucen prezident Edvard Beneš jeho návrhy přijmout i pod tlakem armády. Je všeobecně znám výrok Ludvíka Svobody „pane prezidente armáda půjde s lidem“ a Beneš byl bytostný demokrat, dávající přednost každému možnému nenásilnému řešení. Již téhož dne byla u Václava Kotka provedena domovní prohlídka a byl vyzván, aby se 26. února dostavil k výslechu, to již neučinil. 25 večer opustil svůj byt na Hřebenkách, aby se na Letné sešel s plukovníkem Václavem Modrákem a sdělil mu, že je nucen opustit republiku a podruhé odejít do exilu z důvodu, že ho sleduje státní bezpečnost a chystá se jej zatknout. V republice zanechal ženu s již čtyřmi dětmi a věřil, že je velice brzy dostane do exilu také, sám nebo tím pověří spolehlivou osobu, které důvěřuje. V květnu 1948 k tomuto došlo, manželka Zdena s dětmi odjeli s důstojníkem pověřeným Václavem Knotkem. Zdena Knotková s dcerami vycestovala legálně, synové před hranicí z vozu vystoupili a šli na vlastní pěst. Zdena s dcerami byli již v Anglii, ale po obou synech se slehla zem, neboť v Německu zabloudili a až asi po týdnu dorazili do vesnice, kde se o ně postarala americká armáda.

Rodina Knotkových žila v Londýně a Václav se zapojil do formovaného protikomunistického odboje a zde se pravděpodobně zrodila myšlenka na jeho návrat do Prahy, neboť nebylo dostatek zpráv z Československa a Václav Knotek byl přesvědčen, že je nutností aktivně pracovat proti každému totalitnímu režimu. Tento návrat s největší pravděpodobností posvětily britské tajné služby, protože základní kontury exilové organizace vznikaly až na přelomu let 1948 a 1949. Pro návrat do vlasti byla profesionálně změněna podoba - paruka, vycpávky ústní dutiny, brýle, knír… Hodně podobné seriálu a Pavlu Bláhovi.

                              

Vraťme se zpět k příjezdu agenta se změněnou podobou do Prahy, hlavním úkolem Václava Knotka v Československu mělo být údajně setkání s Edvardem Benešem a přesvědčení tohoto demokratického prezidenta k odchodu do exilu. Co se dělo po příjezdu do Prahy je velice krátké. Večer poté co přijel s pasem na jméno John Robert Coles odjeli do bytu Oldřicha Šorma a hned druhý den začal Václav Knotek pracovat na kontaktování osob.

            

Jako jednoho z prvních kontaktoval Karla Svobodu (je to v seriálu jen symbolika? Karel Mutl, Blanka Svobodová), který v té době pracoval na ministerstvu zahraničí. Zde se nabízí několik variant, jak zareagoval Karel Svoboda, redaktoři ČT se při tvorbě dokumentu z cyklu třicet návratů upnuli na jedinou a ostatní ani nezmínili.

Varianta a)            je to verze zmíněná v uvedeném dokumentu. Karel Svoboda poznal v hlase osoby, která se mu představila jako Robert Coles Václava Knotka s svěřil se s tímto poznatkem a obsahem telefonického rozhovoru svému spolupracovníkovi. Na jeho radu vše oznámil Státní Bezpečnosti, protože se obával zatažení do protistátní činnosti.

Varianta b)            Karel Svoboda rozhodně nebyl oblíbencem komunistického režimu a kdo dnes ví jak se v telefonickém hovoru Václav Knotek představil? Co když se představil pravým jménem a Karel Svoboda to pokládal za provokaci StB, neboť věděl, že Knotek je v Anglii.

Varianta c)            Telefon Karla Svobody byl odposloucháván, takže chtě nechtě to musel Karel Svoboda nahlásit.

Byla by ještě celá řada variant, skutečnost zůstane pravděpodobně vždy v domněnkách, v každém případě Karel Svoboda telefonický rozhovor ohlásil na třetí správě Státní Bezpečnosti s tím, že se jedná o osobu Václava Knotka, na kterého byl již tři měsíce zatykač pro trestnou činnost. Mašinérie Státní Bezpečnosti okamžitě zapnula na plné obrátky a rozjela akci Coles. Nařídili Karlu Svobodovi, aby na schůzku s Robertem Colesem - Knotkem šel a přijal veškeré podmínky a nabídky, které mu budou učiněny. Současně ovšem StB podezírala i Karla Svobodu z provokace.

 

Pro dokreslení těchto možných variant je nutné znovu odbočit a věnovat se osobě Karla Svobody. Rotný Karel Svoboda (narozen 18. října 1912 ve Slaném) přišel o rodiče díky okupaci německou armádou, byl člověkem zařazeným do výsadku Anthropoid, ale během výcviku si poranil nohu a za jeho náhradníka si velitel výsadku Josef Gabčík zvolil Jána Kubiše. Karel Svoboda byl následně členem výsadku Wolfram, ke kterému byl přidělen jako poslední člen na jaře 1944 a s tímto výsadkem se také na území Československa dostal. Karel Svoboda však žádnou činnost nemohl provést, krátce po výsadku byl zajat a díky jeho výslechům výsadek Wolfram přišel o radiostanici. V lednu 1945 byl Karel Svoboda převezen do Flossenbürgu, kde byl až do konce války, po válce obdržel Československý válečný kříž, čs. medaili Za zásluhy II. stupně a Čs. vojenskou pamětní medaili a další československá a zahraniční vyznamenání. Není třeba rozebírat tento výsadek důkladně, již tak někdo učinil a zájemce o podrobnosti z výsadku Wolfram odkáži na magisterskou diplomovou práci Bc. Renáty Zikové pod názvem „Konfident brněnského gestapa Stanislav Kotačka“, kde je průběh detailně a objektivně popsán. Reálně vzato tedy Karel Svoboda nezradil poprvé, ale kdo by nepřiznal něco při výsleších gestapem a to nepřiznal vše, šifrování neprozradil s odvoláváním se na skutečnost, že jej nezná, že je jen radista a kódování zná velitel výsadku a „zrada“ po telefonickém rozhovoru s Václavem Knotkem? Možné varianty již byly uvedeny. Situace na přelomu čtyřicátých a padesátých let nebyla opravdu tak jednoduchá, jak si dnes mnozí představují, nevědělo se přesně kdo je kdo a kdo komu a čemu slouží.

 

Na tuto skutečnost také Václav Kotek doplatil, nadmíru věřil něčemu jako je válečné kamarádství a s Karlem Svobodou se sešel a pozdravil u Prašné brány, aby posléze odešli zabráni do hovoru Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí a dále Pařížskou, kde u právnické fakulty zahnuli doleva po nábřeží. Po celou dobu byli oba sledováni zpovzdálí dvěma uniformovanými příslušníky bezpečnosti a bezprostředně několika policisty v civilu. Svoboda a Knotek se usadili na šestou lavičku od Čechova mostu, kde Václav Knotek vysvětloval svoje plány. Chtěl vysílačku na ministerstvu věcí zahraničních použít ke spojení s Londýnem. Jistě, vypadá to jako směs fantasmagorie a naivity, ale má to velice rozumné vysvětlení - vysílačka na ministerstvu měla legální provoz bez zaměření a tudíž ji nikdo nesledoval (pod svícnem je tma), zkušenému radistovi stačí se na moment přeladit, odeslat zprávu a opět naladit na oficiální frekvenci, Lojza Bártík by mohl poreferovat.

                                      

Během rozhovoru obou mužů se přiblížili uniformovaní policisté a Václav Knotek dokumenty, které držel v ruce schoval do kapsy, ale byl v zápětí zatčen příslušníky v civilu a následně odvezen na policejní stanici ve Washingtonově ulici. Bylo nutno s ním zacházet jako s Britským občanem, neboť takový měl pas. Po příjezdu na stanici následovalo demaskování a osobní prohlídka… během té Václav Knotek rozkousl ampuli s jedem cyankáli, kterou měl celou dobu v ústech, dokonce si prý byl nucen pomoci přitlačením čelisti rukou, neboť se mu snažili ampuli z úst vyndat, ale v tomto moc svědkům nevěřme, nikdo z nich u tohoto nebyl. Po rozkousnutí ampule upadl Václav Knotek do bezvědomí a byl převezen na Karlovo náměstí, kde dostal adrenalinovou injekci přímo do srdce. Smrt tohoto agenta StB tajila a prohledala jeho veškeré oblečení, které kompletně rozpárala, aby byla nalezena druhá ampule s jedem ve vestě a bohužel také seznam 15 osob, na které se chtěl obrátit. Toto byla obrovská chyba, agent nesmí mít u sebe nikdy kontakty na osoby, musí je mít v hlavě. Omluvou může být jen to, že toto byla vlastně první akce Václava Knotka v terénu, vždyť za války vysazen nebyl, Václav Knotek zemřel 16. června 1948.

                  

Lidé ze seznamu Václava Knotka byli zatčeni, vyslechnuti a nadále byli pod dohledem StB. Jejich štěstím asi bylo, že je Václav Knotek nekontaktoval, že Václava Knotka udal Karel Svoboda se všeobecně ví, ale kdo opravdu ví, jak to vše bylo.

Může být, že Václav Knotek přecenil sílu kamarádství z války, může být, že Karel Svoboda stahoval kalhoty a brod byl ještě daleko… nikdo se to již nedozví.

 

Poté co Václav Knotek zemřel jej celá vesnice, která ho nadšeně vítala po válce, odsoudila jako zločince. Přitom konal jenom to, za co jej po válce titíž lidé oslavovali - bojoval proti totalitě.

 

Budoucnost Karla Svobody nebyla také nijak světlá, již koncem roku 1948 byl z Ministerstva zahraničí propuštěn. Podařilo se mu nalézt práci provozovatele na meteorologické stanici v Praze - Ruzyni, ale prakticky do konce jeho života v roce 1982 byl pod dohledem Státní Bezpečnosti.

 

Oldřich Šorm, který očekával Václava Knotka na nádraží a poskytl mu na jeden den azyl byl nucen opustit republiku, k jeho útěku pomohla Marie Jiříkovicová, bývalá kolegyně z Ministerstva vnitra, ta udržovala kontakt se zahraničím až do roku 1951, kdy byla zatčena většina osob nějakým způsobem spojená s Oldřichem Šormem nebo Václavem Knotkem. Marie Jiříkovicová byla zatčena v červenci 1953 a v červnu 1954 odsouzena k 25 letům. Byla vězněna celkem 11 let až do roku 1964, kdy byla podmínečně propuštěna.

                                                    

V popsaném kontextu je vhodné připomenout výrok předsedy vlády Viliama Širokého z května 1954 : V našich věznicích není ani jeden politický vězeň; jsou tam pouze kriminální zločinci.

 

Hlavním zdrojem informací k článku byl dokument z cyklu Třicet návratů, jen byla pomocí informací z internetu více rozebrána charakteristika a život jednotlivých aktérů.

Zdrojem fotografií byl ve velké většině také tento dokument.