,, Někdy nechápu, co všechno se mi do toho života vešlo“, konstatuje s úsměvem Vladimír Brabec. Začal s herectvím jako čtrnáctiletý kluk a zdaleka nekončí. Naopak. Hraje výraznou roli Jiřího Kreuzera seniora v seriálu Ulice. Před několika týdny oslavil v plné síle 76. narozeniny.

 

,, Snažím se oslavám vyhnout, utekl jsem i při šedesátce a sedmdesátce, jenom padesátiny jsme slavili velkolepě na chalupě. Manifestace kolem narozenin nemám rád. Svolal jsem děti, přijely dopoledne, odjely v šest hodin, vařil jsem celou dobu“, líčí svůj narozeninový maraton.

 

Vy rád vaříte?

No jistě, tedy pokud mě žena pustí k plotně. Ale je nás hodně, rodina zaplaťpánbůh drží pohromadě, z čehož mám radost, a rozvětvuje se, z toho mám ještě větší radost. Anička od dcery Helenky má šestnáctiměsíčního Sebastiana, tak už jsem dokonce pradědeček!

 Letos jste slavili ještě jednou, pětapadesát let od svatby. Dá se to vydržet?

Každý si asi řekne-ježíšmarja, to je něco šíleného! Ale dá se i tolik let rodinně prožít, když se ta dvojka správně sejde. Nám se to podařilo. Samozřejmě že jsme měli i krize, starosti s dětmi, v práci, ale v tom základním vztahu jsme se shodli. Manželka mi celý život pomáhá a já se taky snažil nebýt uzurpátor, k čemuž naše hektická profese svádí, ale brzdil jsem se, ona by si to taky žádná ženská nenechala půl století líbit.

Vaše žena byla taky u divadla, tuším zpěvačka…

Ano, hrála v Teplické operetě. Já měl první angažmá v Mostě a jednou jsem se jel podívat na představení do Teplic. Tam jsem tuhle dívenku našel. Pak jsme se vzali, narodily se nám děti, manželka pečovala o mě a celou rodinu, k profesi už se nevrátila. Ale vždycky pro ni měla pochopení…

Říká se, že jste silná herecká generace. Konkrétně váš ročník je toho důkazem. Čím to, že se najednou sejde tolik talentů?

To vám nepovím. Vyšli jsme ze školy v třiapadesátém roce – Péťa Haničinec, Vlastík Hašek, Jana Štěpánková, Alenka Vránová, Pepík Zíma…Silná sestava, jak říkáte, ale zdůvodnění neznám. Jednou v životě člověk štěstí má a neumí si pak vysvětlit, proč podruhé ne. Je to velmi abstraktní záležitost, asi se tomu říká osud.

Většina z vás dodnes hodně pracuje, to je dobrý osud, ne?

Jo, ale taky hodně umíráme.

Začínal jste jako dítě. Byl jste kluk posedlý divadlem?

Kdepak, byl jsem spíš rošťák. Nikdy jsem neuměl matematiku, ale páni učitelé na měšťance poznali, že umím číst. Tehdy byly v čítankách úryvky z Lucerny, Našich furiantů, měnili jsme hlasy a to jsem byl šťastnej! Jednou přišla nabídka z Divadla pro mládež Míly Melanové, kdo z žáků by chtěl pracovat v doprovodném sboru. Věděl jsem,