,, Někdy nechápu, co všechno se mi do toho života vešlo“, konstatuje s úsměvem Vladimír Brabec. Začal s herectvím jako čtrnáctiletý kluk a zdaleka nekončí. Naopak. Hraje výraznou roli Jiřího Kreuzera seniora v seriálu Ulice. Před několika týdny oslavil v plné síle 76. narozeniny.

 

,, Snažím se oslavám vyhnout, utekl jsem i při šedesátce a sedmdesátce, jenom padesátiny jsme slavili velkolepě na chalupě. Manifestace kolem narozenin nemám rád. Svolal jsem děti, přijely dopoledne, odjely v šest hodin, vařil jsem celou dobu“, líčí svůj narozeninový maraton.

 

Vy rád vaříte?

No jistě, tedy pokud mě žena pustí k plotně. Ale je nás hodně, rodina zaplaťpánbůh drží pohromadě, z čehož mám radost, a rozvětvuje se, z toho mám ještě větší radost. Anička od dcery Helenky má šestnáctiměsíčního Sebastiana, tak už jsem dokonce pradědeček!

 Letos jste slavili ještě jednou, pětapadesát let od svatby. Dá se to vydržet?

Každý si asi řekne-ježíšmarja, to je něco šíleného! Ale dá se i tolik let rodinně prožít, když se ta dvojka správně sejde. Nám se to podařilo. Samozřejmě že jsme měli i krize, starosti s dětmi, v práci, ale v tom základním vztahu jsme se shodli. Manželka mi celý život pomáhá a já se taky snažil nebýt uzurpátor, k čemuž naše hektická profese svádí, ale brzdil jsem se, ona by si to taky žádná ženská nenechala půl století líbit.

Vaše žena byla taky u divadla, tuším zpěvačka…

Ano, hrála v Teplické operetě. Já měl první angažmá v Mostě a jednou jsem se jel podívat na představení do Teplic. Tam jsem tuhle dívenku našel. Pak jsme se vzali, narodily se nám děti, manželka pečovala o mě a celou rodinu, k profesi už se nevrátila. Ale vždycky pro ni měla pochopení…

Říká se, že jste silná herecká generace. Konkrétně váš ročník je toho důkazem. Čím to, že se najednou sejde tolik talentů?

To vám nepovím. Vyšli jsme ze školy v třiapadesátém roce – Péťa Haničinec, Vlastík Hašek, Jana Štěpánková, Alenka Vránová, Pepík Zíma…Silná sestava, jak říkáte, ale zdůvodnění neznám. Jednou v životě člověk štěstí má a neumí si pak vysvětlit, proč podruhé ne. Je to velmi abstraktní záležitost, asi se tomu říká osud.

Většina z vás dodnes hodně pracuje, to je dobrý osud, ne?

Jo, ale taky hodně umíráme.

Začínal jste jako dítě. Byl jste kluk posedlý divadlem?

Kdepak, byl jsem spíš rošťák. Nikdy jsem neuměl matematiku, ale páni učitelé na měšťance poznali, že umím číst. Tehdy byly v čítankách úryvky z Lucerny, Našich furiantů, měnili jsme hlasy a to jsem byl šťastnej! Jednou přišla nabídka z Divadla pro mládež Míly Melanové, kdo z žáků by chtěl pracovat v doprovodném sboru. Věděl jsem, že zahnu před exaktními vědami, že se budu ulejvat, tak jsem se přihlásil. Kantoři ovšem moc nepolevili, prolézal jsem se čtyřkou. To divadlo bylo v Akropolisu na Žižkově, náš komparz vedla jistá paní Božena Jelínková a ona byla člověk, který mě přivedl na nápad, jestli bych nechtěl dělat divadlo. Naučila mě pořádně mluvit, i když se pak dětský soubor rozpadl, chodil jsem k ní každou neděli na hereckou výuku. Bydlela ve stejném domě jako Marie Rosůlková. Pak to začalo být vážné. Paní Jelínková navštívila rodiče, maminka začala plakat, že komediant a cirkusák je to nejhorší. Ale ona diplomaticky vysvětlila, že nejdřív půjdu na konzervatoř, pak dostanu rozum, který teď ve čtrnácti nemám, a uvidí se, jaké místo v životě si najdu. To rodiče uklidnilo. Připravila mě na zkoušky a já je udělal.

Zažila paní Jelínková vaši slávu?

Ano, byla hrdá, že mě vzali do Národního. Je mi líto jediné věci, když už byla v domově důchodců, psala mi a já jí slíbil, že přijedu, jenže v tom kolotoči jsem návštěvu pořád odkládal. Až jsem to nestihl. Bolí mě to dodnes. Snad mi odpustí.

Jak jste bral, když přišly děti, že budou dělat kumšt?

Byl jsem zásadně proti! Syn měl jít původně na ekonomii, a když jsem dostal první infarkt, udělal tajně zkoušky na FAMU. Bál se mi to říct, aby to se mnou neseklo podruhé. Holka je mladší, šla na konzervatoř a to už jsem je nechal, ať se snaží sami.

Co vás motivuje k tomu, že vezmete náročnou práci, jako je seriál?

No přece abych nezahníval! Ne že bych se flákal, dělal jsem rádio, dabing, divadlo, ale postava starého Kreuzera se mi zalíbila, vzal bych ji, i kdyby byla menší. A taky je to trochu dobrodružství. Jak se dnes říká-výzva. Točí se hodně rychle a mě není padesát ani šedesát, texty si musím do hlavy nalejvat konvicí, ale zatím to jde. A pakliže se mi práce daří, jsem šťastnej. Dědek Kreuzer je někdy sympatickej, jindy nesympatickej, pěkná figura, takhle mě divák nezná.

Zato vás každý zná jako majora Zemana. Sám jste jednou řekl, že tuhle hodnost už vám nikdo neodpáře.

Tak si ji nechám. Tahle role je už dávno za mnou, bylo až moc těch analýz. Já znovu Zemana rozpitvávat nebudu.

Jen tak mezi řečí jste zmínil infarkty, ale když jste zůstal ležet na ulici, šlo vám tenkrát o život.

Měl jsem kliku, obrovskou. Lékař a jeho dívka, také lékařka, tihle moji andělé strážní, přišli včas. Snažili se mi vdechnout život, abych vydržel do příjezdu sanitky. Srdce mi začalo bouchat, pak zase odskočilo, zachránili mě.  Po příjezdu záchranné služby se o mě postarala paní doktorka, která má velmi sympatické jméno Hertzová, čteno Hercová, a ta mě spolu se záchranáři bezpečně dopravila do vinohradské nemocnice.

Se svými prvními ,,anděly strážnými“ jste se ještě setkal?

Jistě, vzali se, už mají děcko. Jsme v kontaktu, občas si zavoláme, ale bohužel ani oni ani já nemáme čas posedět a dát si třeba trošku vína.

Mluvíte klidně-ale přeci jen, díváte se teď na život jinak?

To ano. Musím zvolnit, což mi moc nejde, byl jsem zvyklý jet na plný plyn. Ale za co jsem osudu vděčný, že mě baví práce. Pořád. To je můj životabudič. Že můžu pracovat, dejchat, že srdíčko tluče, i když někdy naříkám a bolí mě celé tělo.

Manželka říká, ať neskuhrám a jsem rád, že existuju. Tak si nestěžuju, protože jsem naživu.

 

Rozhovor vyšel v týdeníku Květy č.28/2010