Přemluvit Ladislava Mrkvičku (69) k rozhovoru byl vcelku výkon olympijských parametrů. "Už jsem se před spousty let zařekl, že rozhovory dávat nebudu", vymlouval se. Jenže koho by nezajímal herec, který od první poloviny šedesátých let vytvořil mnoho pozoruhodných rolí, bez nichž by dějiny českého divadla a filmu nebyly úplné.

 

Čím si teď děláte radost?

Naposledy premiérou v divadle Ungeltu, kde v inscenaci Láskou posedlí dělám s lidmi, které mám rád a vážím si jich. Takže prací. A některými lidmi.

 

A jinak?

Mám za sebou snad nejhorší rok svého života. Onemocněl jsem, byl jsem na operaci s ramenem, mezitím mě opustila žena a vzápětí vypadl syn při oslavě svých narozenin z okna a polámal si obě nohy. Teď si jenom přeji, aby se brzy zotavil a mohl chodit do školy, protože příští rok maturuje.

 

Vy máte z různých vztahů pět dospělých dětí. Jaký jste byl otec?

Špatný: výbušný, vzteklý, nedokázal jsem s dětmi dobře komunikovat. Snažil jsem se ale s nimi co nejvíc být, tahal jsem je po horách, jezdili jsme k moři. Dnes máme výborné vztahy. Mám velké trápení s druhým synem, který má problémy s drogami. Teď drogy neužívá, je na subutexu, což je náhražka, kterou dostává na recept.

 

Potatil se některý z vašich potomků?

Jediná dcera jde do čtvrtého ročníku na DAMU a myslím, že je dobrá. Žádnou protekci neměla, dělala přijímačky třikrát. Stejně jako kdysi já.

 

Ještě tam učíte?

Pořád, i když mě to už trochu unavuje. Baví mě kontakt se studenty, předávání zkušeností, člověka to nutí aktivně přemýšlet o své profesi a o druhých lidech.

 

Jací jsou vaši studenti?

Jsou šikovní a nadaní. Problém je, že jich je strašně moc. Školy chrlí každý rok hroznou spoustu herců, ne všichni najdou uplatnění v divadlech, takže jsou materiálem pro nekonečné seriály a reklamy. Málokomu z nich se chce z Prahy, což je škoda, protože třeba v Plzni, Hradci Králové, Ostravě, Uherském Hradišti i jinde se dělá hrozně zajímavé divadlo. 

 

Když se vás studenti ptají, jak v herecké profesi uspět, co jim říkáte?

Že člověk musí být trošku talentovaný, hodně pracovitý a především musí mít štěstí.

 

V čem jste měl štěstí vy?

Že jsem vždycky vyklouzl z katastrof, které mě pravidelně potkávaly. Začalo to už na DAMU, kde jsem místo promoce šel do kriminálu. V roce 1968 jsem byl v plném rozsahu rehabilitován a pod tímto rozhodnutím byl podepsán tentýž profesor Antonín Dvořák, který mě ze školy vyhodil.

 

Co jste provedl?

1.května 1962 jsem se účastnil studentského majálesu. Nebyl jsem organizátorem, jen jsem měl tu smůlu, že mě vyfotili. Nezatkli mě taky hned, ale až 4.května, rovnou z generálky Thyla Ulenspiegla v divadle Disk. Ani jsem se nestačil svléknout, odvedli mě pomalu s kordem v ruce. Okamžitě mě vyloučili ze školy a musel jsem na dva roky na vojnu. Ani ta se neobešla bez průšvihu. Kamarádi mě dostali do Vojenského uměleckého souboru. Jednou jsme s Jirkou Kodetem a muzikantem Petrem Růžičkou táhli v uniformách po barech Prahou a vůbec jsme nezaregistrovali, že je nějaká kubánská krize, kdy vojáci spali v nastartovaných tancích a piloti v nastartovaných letadlech. Až na nás v jednom baru přivolal přičinlivý číšník lítačku. Hrozil nám prokurátor, protože to chtěli klasifikovat jako dezerci. Šel jsem se napravovat do Vítkovicích železáren, kde jsem dělal dráty. Tehdy mi pomohl ředitel Divadla Petra Bezruče v Ostravě Luděk Eliáš, který mě tak trochu ilegálně přijal do angažmá. 

 

Skoro se bojím ptát, do jakého průšvihu jste tam spadl.

Nic velkého. Jednou mě chytli policajti a ostříhali mě, protože jsem měl dlouhé vlasy. Ostříhali i Petra Čepka, ale to museli zaplatit, protože měl roztočený film a najednou vypadal úplně jinak. V Ostravě byla skvělá parta: Jirka Kodet, Jiří Hrzán, Franta Husák, Petr Čepek, Jan Kačer, Nina Divíšková, Jiřina Třebická a další. Byla to radost. Pak jsem měl s touhle partou odejít do Činoherního klubu, ale zaláskoval jsem se a zůstal.

 

V té době jste už hrál ve slavném Sequensově Atentátu jednoho z výsadkářů, kteří spáchali atentát na Heydricha.

Zvláštní je, že mě do té role obsadil v době, kdy jsem měl ten průšvih na vojně. Z průšvihu mě Sequens tahal mockrát. Dodnes se tomu divím.

 

Jaký byl váš vztah?

Z mé strany to byla profesionální úcta, protože to byl pan režisér, který uměl točit. A on asi potřeboval herce mého typu. Tak jsem se dostal i do Třiceti případů majora Zemana.

 

Bavily vás?

Hodně. Ten seriál měl dvě linie, jedna byla ta politická, kontrarozvědná, a druhá kriminalistická. Já jsem točil jen ty kriminalistické příběhy, které byly napsané podle skutečných případů. Měl jsem do některých spisů možnost nahlédnout a řeknu vám, že dělat v mordpartě není žádná legrace. Tak jsem koukal, čeho je člověk schopen a jací lidé mezi námi žijí.

 

V posledních dílech jste ale nebyl.

Protože se to také neobešlo bez průšvihu. Jeli jsme jako delegace na promítání na jižní Moravu, do Bílovic. Kromě lidí z filmu i nějací estébáci, kteří tam dělali poradce. Měli jsme tam letět, ale bylo špatné počasí, tak jsme čekali na letišti v kantýně a šel jeden panák za druhým. Přiletěli jsme a šlo se od jednoho sklepa ke druhému. Pak si toho už moc nepamatuju. byla prý nějaká beseda v kulturním domě, tam to snad se mnou ještě šlo, ale pak se někde sedělo a já začal těm estébákům nadávat do fašistů a v poslední fázi jsem se na ně začal vrhat. Za to se trochu stydím, protože opileckého hrdinství si nevážím. Ráno jsem se potkal se Sequensem ve sprše a ten mi jenom řekl: "Ty si teď klekni a běž prosit". Já si nic nepamatoval, dostávalo se to ke mně po kouskách. Zachránil mě pan Ráž, který s nimi kvůli mně proseděl celou noc a navykládal jim, že jsem blázen, že mám záchvaty a že za to nemůžu. Hrál v tom seriálu doktora. Takže jsem ještě chvíli v natáčení pokračoval, ale za trest se ze mě v roce 1968 vyklubal pravicový zrádce. Tím jsem z toho vypadl.

 

V té době jste taky vypadl z divadla.

To bylo ještě před tím. Hrál jsem v té době v Divalde S.K.Neumanna, dnes Pod Palmovkou. Tehdejší ředitel Burda uzavřel družbu se sovětskou vojenskou posádkou v Milovicích a pozval někdy v roce 1974 ruské vojáky na představení. Celé divadlo bylo plné uniforem, v parteru seděli lampasáci, tam se to jen blýskalo zlatem. na fermanu visel příkaz ředitele, že po představeni se musíme všichni dostavit na besedu s těmi vojáky. Já jsem mu ten večer dal před celou tou zasedačkou výpověď. Řekl mi, že by ji musel dostat písemně. Šel jsem do divadelního klubu a napsal jsem mu ji na účtenku. Byla okamžitě přijata. Jenže jsem měl roztočeného toho Zemana. Zákaz na všech stranách, v televizi, v rozhlase. Sequens to snad šel žehlit k ministrovi vnitra Obzinovi. Jenže ten průser v Bílovicích jsem už neustál. A byl jsem dva roky bez práce.

 

Jak to skončilo?

Zase mě muselo potkat štěstí. Na Zábradlí onemocněl těsně před premiérou hry Král jelenem Vašek Sloup a hledali záskok. Přišli za mnou, zda bych si troufnul za týden nastudovat hlavní roli krále. Trochu mě to vyplašilo, ale pustil jsem se do toho. Pak jsem začal hrát i jiné věci a už jsem tam díky řediteli Vodičkovi nenápadně zůstal. To bylo v Divadle Na Zábradlí slavné období Evalda Schorma. Nikdy nezapomenu na Bratry Karamazovy, na Hlučnou samotu nebo Maratón. Po roce 1989 se to tam ale rozpadlo a my jsem rozptýlili do všech možných scén. Já v roce 1991 přijal nabídku Ivana Rajmonta do Národního divadla. Nabídku tehdy dostal i Jirka Kodet a říkal mi: "Pojď, to bude na starý kolena dobrý".

 

A bylo?

Nijak valně se mi tam nelíbilo a nijak valně jsem si tam nezahrál. Jenže ač jsem se v té době rozhlížel, nevznikalo kolem mě nic, čeho bych se rád zúčastnil. V té porevoluční době se nevědělo, zda lidé nepřestanou chodit do divadla, protože se tam dřív chodilo kvůli narážkám a jinotajům. Najednou smělo všechno říkat. Naštěstí se ukázalo, že divadlo je nesmrtelné, že žádna společenská změna nezpůsobí, aby lidé přestali chodit do divadla. Koneckonců dneska se už zase hraje v jinotajích a narážkách, lidé se zase uprostřed smějí a tleskají.

 

Jestlipak se i váš osobní život houpal nahoru a dolů jako ten profesní?

Šel v úplně stejných vlnách. Když jsem prásknul dveřmi v Divadle S.K.Neumanna, rozpadl se mi dlouholetý vztah s jednou kolegyní. O tom, co jsem udělal, se nemluvilo jako o projevu odvahy, ale blbosti. Žádný hrdina, magor. Do soukromého života se promítly i další průšvihy, ať tím, že jsem s někým rozešel, že jsem přišel o bydlení, vždycky se to nějak odrazilo. Jenom teď jsem žádný průšvih neudělal, akorát jsem onemocněl.

 

Jste ambiciózní?

Co se týče divadla, velmi. Tam jsem chtěl vždycky vynikat a být jednička. Docela jsem vládl schopností budovat si autoritu. A rád jsem zasahoval do věcí, do kterých asi herec zasahovat nemá. Vždycky jsem chtěl vědět proč.

 

Jste i soutěživý?

Ano. Hodně jsem sportoval a chtěl vyhrávat. Ale při své výšce jsem těch sportů moc na výběr neměl. Nejdéle mě drželo vodáctví, sjezdil jsem spoustu řek.

 

Já myslela, že jezdectví. Jste přece milovník koní?

To jsem čekal, že tahle otázka přijde. Vždycky jsem příležitostně jezdil, ale nijak jsem tomu nepodléhal. Pak mě režisér Soukup obsadil do filmu Dostih, kde jsem hrál žokeje a poprvé seděl na plnokrevníkovi. Úplně jsem se do toho zbláznil. Nato následoval seriál Dobrá voda, který se také odehrával v koňáckém prostředí. Tam jsem už šel i na překážky. Štáb a herci bydleli na hotelu, já s koňáky a staral se s nimi o koně. Když to skončilo, hrozně mi koně chyběli, a tak jsem si jednoho koupil. Napřed kvůli dětem huculáka, učil jsem ho jezdit pod sedlem a v tahu. Pak jsem k němu ještě pořídil plnokrevníka.

 

Co vás koně naučili?

Trpělivosti a pokoře. Kůň je rovnocenný partner. Někteří jsou hodně bujní, je třeba je srovnat, ale ne způsobem: já jsem pán a ty budeš poslouchat. I tady je partneřina hrozně důležitá, aby to bylo dobrovolné z obou stran. Když se to povede, vzniká neskutečná harmonie a souhra. Já sice s koňmi neumím mluvit jako někteří lidé, ale neznám nic krásnějšího, a to mluvím i o mladých milostných letech, než když se vám kuň něžně opře o rameno nebo se hebkými nozdrami dotkne ucha. To je ten nejnádhernější dotyk, který si člověk dovede představit.

 

Co vás v současnosti nejvíc zlobí?

Nejvíc mě štve nepoctivost a lež. Kdo lže, ten krade, tohle pravidlo platí. A já mám pocit, že se lidem zase začalo lhát. Pořád totiž budou lidé, kteří usilují o moc, a usilují o ni proto, aby z toho měli prachy. A prachy chtějí, aby měli moc. To je věčný kolotoč. Svět je nepoučitelný. Já si myslím, že jako má všechno svůj začátek a konec, tak i existence lidstva je někde za druhou třetinou a spěje k zániku. Ale ono si nic jiného nezaslouží, protože zlenivělo, zpohodlnělo a hlavně zlhostejnělo. Ohromně si vážím lidí, kteří jsou ochotni někomu pomáhat, ale je jich čím dál míň. Drtivá většina žije v otupělé lhostejnosti: do toho se nebudu míchat, ať mi dají pokoj.

 

Vy sám se nějak angažujete?

Toho jsem se nikdy nebál, ale v současnosti se angažuji jen charitativně. Politicky jsem se přestal angažovat po roce 1989, protože moje zklamání z té revoluce bylo obrovské. Já jsem ale měl podezření předtím, když se to najednou začalo všude sypat. U nás, v Maďarsku, v Rumunsku... Přišlo mi, že si to někde domluvili, protože to už bylo ekonomicky neúnosné a bylo potřeba, aby se otevřely trhy. Bylo mi jen líto těch, kteří do toho šli s ideály.

 

Taky jste byl idealista?

Já byl hrozný idealista pokud šlo o divadlo. Žil jsem od premiéry k premiéře, bylo to pro mě jako zrození nového života. Myslel jsem si, že každou premiérou polepším svět. Navíc jsem vstoupil do divadelního světa ve skvělých šedesátých letech.

 

Které období ve vaší dlouholeté kariéře vyrylo nejhlubší brázdu?

Za nejlepší divadelní období považuji patnáct let v Divadle Na zábradlí. Za role, které jsem tam hrál, děkuji osudu i divadelnímu pánbíčkovi.

 

Hodně jste hrál v pohádkách.

Ale nikdy ne prince. Do princovských postav jsem jaksi nedorostl. Já šel rovnou na krále. Hodně jsem hrál i šašky, ševce, hloupé Honzy. To mě bavilo. A někdy jsem dokonce Pepovi Dvořákovi fušoval i do vodníků.

 

 

Rozhovor pro magazín Právo vyšel 6.9.2008