"Hraní by mě zabilo!" prohlašuje Ilja Prachař (80), legendární Trautenberk z večerníčkových Krkonošských pohádek. A šokuje dál, když po padesátileté herecké kariéře říká: "Divadlo mně vůbec nechybí. Nestýská se mi. Člověk si musí umět říct dost a teď končím." Ilja Prachař skončil před třinácti lety a udělal prý moc dobře. "Bylo to dobré jak pro mě, tak pro to divadlo. A myslím, že by mělo takhle umět skončit i pár mých kolegů. Vždyť se na tom jevišti nebo před kamerou doslova mučí. A kdo se na starce má chuť dívat, notabene, když už jim to nehraje?"

Herci jsou podle Prachaře velice často nesoudní, pořád si myslí, že na svoji profesi mají, a ono už jim přitom dávno odzvonilo. "Víte, je to na každém z nás. Ale jak to tak pozoruju, často je to už pěkná ostuda toho našeho hereckého řemesla," svěřuje Prachař, který má prý Trautenberka už plné zuby. "Prosím vás, třicet let mě lidé na ulici zdraví jako Trautenberka. Copak jsem neodehrál kvalitnější role?" Jeden z našich nejstarších žijících herců má svérázný názor na hereckou profesi. Prachař má za sebou osmdesát divadelních rolí, devadesát filmových a na 130 televizních, přesto říká: "Oltáříky nemám rád. Jdu, zahraju a odejdu. Všechno další, co je s tím spojené, odmítám. A když někdo říká, že bez divadla nemůže žít a že mu chybí, je to blbost."

Herec byl zvyklý pracovat od osmi ráno do půlnoci. "Zkoušky v divadle, odpoledne televize, potom představení a v noci dabing. Můj pracovní den byl šílený. Byl jsem kardiak a k tomu se postupně připojily problémy s ledvinami, játry, nohy začaly otékat, a tak jsem si řekl: Dost." Bylo to před třinácti lety v létě na chalupě v Doubicích, Ilja Prachař byl na zahradě, pořád myslel na divadlo a najednou se ptá sám sebe: "Proboha, proč? Proč ta dřina? Je konec! Manželce jsem raději nic neřekl a odjel do Prahy. Vinohradské divadlo mělo prázdniny. Otevřel jsem si svůj šuplík v šatně, do igelitky nandal všechny ty šminky a ředitelce Jiřce Jiráskové napsal dopis. Nechal jsem ho na vrátnici," říká Prachař.

Ředitelka Jirásková hercovu výpověď vzala a Prachařovy důvody víc než pochopila. "Bál jsem se, že to ponesu těžce, kupodivu jsem to nesl skvěle. Je přece tolik krásných věcí na tom světě," pokračuje Ilja Prachař. Doma konečně přečetl celou knihovnu a do té doby, než ho postihla mozková mrtvice, chodil na výstavy a daboval.

"No a potom mě na plastice odstraňovali nádor, který byl už delší dobu pozitivní, přišel kolaps a já si na nic nepamatuji. Nějak mně selhaly všechny funkce a od té doby jsem v manželčině rekonvalescenci," vysvětluje. S manželkou Janou, loutkoherečkou, žije téměř padesát let a tvrdí, že si ji snad musel vymyslet. Na Divadlo na Vinohradech, kde měl angažmá 32 let, si ale přeci jen nechal něco na památku - mosaznou úchytku ze šuplíku svojí toaletky. "Občas se na ni mrknu. Na divadelní prkna už ale nevlezu nikdy. Mohlo by to stát život nejen mě, ale i diváky. Jediné, co si v životě ještě přeju, je, aby ty moje dny byly ještě krásný."

Michaela Remešová