Cesta Vladimíra Brabce k herectví byla přímá, ale během života ho zavedla do nejrůznějších zákoutí. Na jevišti Národního divadla hrál velké a krásné role světových dramatiků. Až poeta Cyrano ho na okamžik zastavil... Ale byla to opět práce, která ho vrátila do života. Je nenapravitelným optimistou a herectví vždy věřil, ačkoli ne vždy s ním prožíval radostné okamžiky. Dnes je šťastný na jevišti Hudebního divadla v Karlíně, stejně jako v rozhlase či dabingu, odkud jeho charakteristický hlas zní už víc než čtyři desítky let.

Herec nikdy neřekne otráveně a naštvaně, že musí dělat. On totiž chce dělat. Protože herectví se dělá z lásky. Každý herec svou práci miluje, jinak by ji nedělal. Je hercem proto, aby dělal. 

Co pro vás dabing znamená?
V dabingu se cítím jako štika v rybníku, mám tu práci rád a je pro mě stále velkým dobrodružstvím. Myslím, že dobrý dabér musí zvládnout několik věcí: musí umět číst, zakrátko si pamatovat, mít hudební sluch, aby slyšel intonovat dabované postavy, cit pro situaci - a v ruce mít stále tužku na poznámky... V neposlední řadě musí mít štěstí na dobré úpravce textu a režiséry dabingu, což jsou lidé, které běžný divák nezná a nevnímá, ale pro dabéra patří k nejdůležitějším. Měl jsem to štěstí, že jsem byl u zrodu filmového i televizního dabingu a mohl se učit od těch nejlepších. Přesto je pro mě každá práce něčím novým. Jen mě někdy mrzí, že na některé dobré filmy nebylo nebo není víc času. Ale taková je naše doba.

Kdy jste stál poprvé před dabingovým mikrofonem?
Bylo to už hodně dávno. Tenkrát se všechno dělalo v přímém přenosu, z čehož vznikala celá řada komických situací. Jen si představte pět lidí, kteří se cpou před jediným mikrofonem, s mnoha papíry v rukách, text jen čtou, někdy se přehlédnou... Ale můj první dabovaný film pro kina jsem dělal s Irenou Skružnou a jmenoval se Zlaté věže. Hlavní roli namluvil Oldřich Nový a já daboval policistu, jako mnoho jiných. Byl jsem mladíček, všechno jsem měl před sebou a musel se hodně učit. Nejlepší školu jsem dostal díky jmenované paní Skružné, panu Klimešovi, Žáčkovi i K. M. Walló, kteří mě později svěřili party světových herců.

Když jste začínal dabovat, měl jste za sebou už divadelní zkušenost z mosteckého divadla i od E. F. Buriana. Trpěl jste přesto před mikrofonem trémou?
To už si nevybavuji, ale mládí bývá bezstarostné a mnohá rizika nebo trému si skoro vůbec nepřipouští. Čím jsem starší - a nikdy jsem tomu nevěřil -, tím je to horší. Snad přichází zmoudření, sehrávají svou roli nabyté zkušenosti, zodpovědnost... Má-li se dnes něco odehrát v přímém přenosu a uvědomím si, kolik lidí mě uvidí nebo uslyší a já přitom musím říct všechno, co chci nebo mám, jsem nervózní, neklidný. Mám prostě čím dál větší trému. No a taky už trochu bojuji s pamětí a říkám si: jen aby mě nezklamala.

Co si dnes, po svých zkušenostech s herectvím, myslíte, že je nejdůležitějším předpokladem herectví?
Touha pracovat, chtít pracovat... To považuji za základní předpoklad herectví. Když někdo chce být hercem, musí mít samozřejmě talent, píli, štěstí, ale co je možná opravdu nejdůležitější - musí chtít pracovat! Když někdy poslouchám, jak někdo naštvaně a otráveně říká: „Já musím dělat...“, jsem trochu smutný. Možná jsem už starý, ale uráží mě to. Vždycky si v duchu říkám: buď rád, že práci máš! Herec nikdy neřekne otráveně a naštvaně, že musí dělat. On totiž chce dělat. Protože herectví se dělá z lásky. Každý herec svou práci miluje, jinak by ji nedělal. Je hercem proto, aby dělal. Tato skutečnost je bičem, který si na sebe herec plete, pokud to s herectvím myslí vážně. Já jsem vždycky svou práci miloval a toužil po nových a nových věcech, cítil radost a rozechvění před každou novou rolí a pokaždé zdolával nejrůznější úskalí. Tak to cítím dodnes, proto stále hraji a jsem šťasten, že se mi jednotlivé dny v diáři plní prací.

Opravdu stále prožíváte radost, rozechvění a vzrušení před novou prací? Co vás na ní dnes láká nejvíc?
Pořád to samé. Setkání s něčím novým. S každou rolí přichází práce na nové postavě, novém díle, někdy i s novými lidmi. A to je pro mě vždy velmi lákavé. Když jsem byl o něco mladší, byl jsem tak trochu tím „pubertálním“ hercem, který chce všechno rychle prožít a zažít. Ve chvíli, kdy jsem v divadle na fermanu objevil, že mi svěřili nějakou roli, hned jsem šel do knihovny, přečetl o ní, co se dalo, dlouze nad ní přemýšlel, srovnával se s ní a užuž chtěl stát na jevišti a pracovat. Vždycky to bylo velké dobrodružství. Dnes jsem klidnější, ale dobrodružství mě pořád láká.

Ale taky se stane, že role k herci nepřicházejí, nedaří se mu... Jak jste prožíval taková herecká zklamání?
Opět vášnivě. Stále jsem se ptal sám sebe: proč, proč, proč...? Ale nikdy jsem herectví nechtěl opustit. Jsem sice vychovaný tak, že by se moje velké ruce pustily do jakékoli jiné práce, ale nikdy jsem nechtěl. Jako kluk, který vyrůstal za války, jsem samozřejmě chtěl být pilotem (což se mi později taky podařilo), naučil jsem se fušovat tak trochu do všech řemesel, ale touha po herectví mě nikdy neopustila. Moje cesta byla jasná a všechny kroky k němu směřovaly. Díky velké dávce štěstí, které se potkalo s mou touhou, se mi to i podařilo. Mohl bych možná dělat leccos, ale neznám krásnější povolání, než jaké mám, kdy jsem pořád obklopen prací.

Nezapochyboval jste ani v období odsouzení seriálu Třicet případů majora Zemana?
Ne! Ale nebudeme si nic namlouvat - bylo období, kdy jsem byl..., a co byl, vlastně pořád ještě jsem odepsaný kvůli zmíněnému seriálu. V televizi jsem od určité doby, už před revolucí, nedostával větší role. Dokonce chápu, že si mnozí řekli: ten je okoukaný. To mě bolelo a nebudu lhát, že do jisté míry pořád ještě bolí, protože se k tomu přidala ještě řada dalších okamžiků... Ale nechce se mi o tom už mluvit. Popsáno tím bylo hodně papíru. Dnes mám naštěstí divadlo, rozhlasový mikrofon, dabing a jiné věci, které můj herecký život naplňují. Při nich se vyvztekám, vydovádím a jsem šťastně unavený. Dokonce se mi podařilo v posledních letech najít ztracenou radost z divadla, a ještě se k tomu zase naučit něco nového!

Mluvíte o účinkování v Hudebním divadle v Karlíně. Vám v Národním divadle ta radost chyběla?
Ano, úplně. Byl jsem tam už dlouho smutný, tvůrčí atmosféra jako by vyvanula. Když jsem se jednou vracel z dovolené, povzdechl jsem si, jak se mi do divadla nechce. V tu chvíli moje žena řekla: Tak odejdi! Ve chvíli, kdy to vyslovila, bylo najednou všechno tak jednoduché. Napětí ze mě spadlo a začátkem sezony, rok před odchodem do důchodu, jsem napsal žádost o ukončení pracovního poměru.
Radost z divadla mi vrátil Ladislav Županič v karlínském divadle. Nejprve jsem hostoval a dnes jsem šťastný, že mohu diváky v hledišti dvě a půl hodiny bavit, aby zapomněli na všechny své starosti.

Dřív jste diváky nebavil?
Někdy, výjimečně. Dřív jsme měli diváky poučovat, dávat jim lekce, někdy trochu bavit, ale hlavně učit! Dnes hraju žánr, nesmírně obtížný a pro mne do určité míry nový, kterým chceme „jenom“ - což je ale pro herce to nejtěžší - pobavit. Slz a smutků jsem už v divadle zažil dost. Teď zažívám ohromný pocit, když se lidi v divadle smějí, dupou, křičí, tleskají a mají radost. Není nic krásnějšího. Když se toho na konci představení dočkám, najednou mám pocit, že všechny trémy, zodpovědnosti, starosti, nezkušenosti, pochybnosti jsou pryč a mně se něco podařilo. Asi jako vynést putnu koksu do třetího patra. A hned si nedočkavě říkám: kdy zase...? Přesto před každým představením, pokaždé trochu jiným, prožívám stejné obavy. Pokaždé si musíme získat diváky, zlomit to jako chleba, který jim potom nabízíte. Když ho přijmou, kousnou si a chutná jim, dají to najevo. Herec nezažije nic krásnějšího!

Jste šťastný?
Ano. Ve chvíli, kdy jsem doma šťastně unaven, nemohu spát, přemýšlím nad radostmi i starostmi, jsem šťastný. Čím je ale člověk starší, tím je pracovní štěstí, radost i únava vydřenější. Přesto jsem spokojený, když si mohu říct: ano, já jsem ještě dokázal vynést tu putnu...

Sníte ještě o rolích?
Už dávno nemám takové touhy. Na divadle jsem vždycky roli přijímal, nikdy neodřekl, a byl jsem jako kůň, který se těší na ohlávku bez ohledu na to, jestli bude malá, střední nebo velká. Možná proto jsem si připadal jako na dostizích. Ale teď už nemám takové touhy. A i kdybych je měl, bývá to stejně na nic.

A míval jste je?
Určitě. Ale když mě těsně po čtyřicítce na jevišti při Cyranovi potkal infarkt, něco se ve mně zlomilo. Byla to rána. Měl jsem potom dost času na přemýšlení - chtěl jsem žít a znovu se vrátit k herectví. Podařilo se mi obojí. Ačkoli jsem musel na krátkou dobu odejít z divadla, pomohla mi práce na seriálu. 
Nevím, co bylo důležitější: jestli se z toho všeho dostat psychicky, nebo fyzicky. Nesměl jsem se moc litovat. Práce - ne snění o rolích - mě dostala znovu na nohy, získal jsem sebevědomí a vrátil se do života. Se vším, co k němu patří.

Profesi hereckou se vám v životě podařilo vyrovnávat létáním?
Určitě, a navíc miluji přírodu a les. Obojí mě naplňuje klidem. Do lesa jsem se naučil chodit jako houbař a také jako lovec. Vždycky jsem tam byl šťastný. Les má pro mě určité tajemství, prožívám v něm očistu, kterou nemohu najít nikde jinde. A létání je moje láska od dětství. Před mnoha lety jsem parašutismus a létání musel opustit kvůli herectví. Ale naštěstí přišla doba a já se mohl vrátit do vzduchu. Je těžké vyjádřit pocity při létání..., čím výš, tím líp, mám křídla a mohu odletět...

Myslíte si, že mají vaše lásky něco společného?
Nevím. Myslím, že všechny vyžadují velkou disciplinovanost a na oplátku mi dávají obrovský pocit svobody... Řekl jsem to přesně? To mě tak napadá, když si uvědomuji, kde se vlastně Brabec v tom všem nachází.

Cítíte ve svém životě určitou rovnováhu?
Někdy mi říká moje žena: Nechceš trochu zabrzdit? To když nejsem moc doma, potom přijdu a stěžuji si na různé bolesti. Jenže to je krásná únava! Jsem doma rád, ale svou práci miluji.

MICHAELA HRUŠKOVÁ